Generace 60+ to zvládne za 5 minut. Mladší nad tím tráví celé hodiny a stejně tápou

Sedněte si o víkendu k televizi s celou rodinou a udělejte si malý pokus. Pusťte úvodní záběry deseti starých českých klasik a měřte čas. Výsledek vás možná zaskočí, protože rozdíl mezi nejstarším a nejmladším členem rodiny bude propastný. 

Stačí prvních pár vteřin, úvodní melodie, záběr na les nebo hrad, a babička s dědečkem vám okamžitě řeknou nejen název, ale i jména herců, rok natáčení a minimálně tři hlášky z daného filmu. Jenže to samé zkuste s někým, komu je pětadvacet, a zjistíte, že ten si nevybavuje téměř nic.

Poprvé jsem si toho všimla asi před dvěma lety na rodinné oslavě. Strýc nadšeně citoval repliku z filmu, který jsem jako dítě viděla snad stokrát, a moje mladší sestřenice se ptala, o čem to vlastně mluví. Ten moment mě docela zaskočil, protože jsem si do té chvíle myslela, že tyhle věci zná zkrátka každý Čech. Ale ono ne.

Pohádková velmoc uprostřed Evropy

Když se řekne „pohádková velmoc“, většina lidí si asi vybaví studio Disney. Jenže na počet obyvatel nás v produkci pohádek nepřekonala ani Amerika. V osmdesátých letech u nás televize chrlila dvacet i třicet nových pohádek za rok. Pohádka u nás zkrátka představovala vrchol týdne. 

V neděli po obědě se celá rodina posadila k televizi, na stole ještě ležely zbytky řízků a táta se s mámou přetahoval o ovladač. Přitom ho nikdo vlastně nepotřeboval, protože všichni chtěli vidět totéž. Pohádka sloužila jako jakýsi rodinný rituál, který se opakoval každý týden a nikdo proti němu neprotestoval.

Babičky odpovídají rychleji než Google

Rozpoznat názvy starých českých pohádek podle obrázku, krátké ukázky nebo pár slov z dialogu zvládne generace šedesát plus doslova za okamžik. Pyšná princezna, Tři oříšky pro Popelku, S čerty nejsou žerty, Byl jednou jeden král nebo Obušku z pytle ven, všechna tato díla mají v hlavě uložené tak silně, jako by to byly jejich vlastní vzpomínky. A ono to vlastně vzpomínky jsou.

Když jste celé dětství viděli stejné pohádky pořád dokola, scény se vám po čase do té paměti zkrátka vypálily. Dědečkova generace viděla Popelku poprvé v roce 1973 a od té doby ji sleduje každé Vánoce. Při takovém počtu opakovaní by si zapamatoval celý scénář i ten, kdo o to vůbec nestojí.

Mladší generace to má těžší

Naproti tomu lidé pod čtyřicet, a hlavně ti pod třicet, u klasických pohádek často s detaily zápasí. Nejsou hloupější ani nevzdělanější. Vyrostli ale v úplně jiném světě, kde se o jejich pozornost přetahují stovky platforem, seriálů, filmů a krátkých videí. Sama to znám z vlastní zkušenosti. 

Když se mě někdo zeptá na pohádky, které jsem viděla jako dítě, vybavím si Popelku, Mrazíka a pár dalších klasik. Ale jestli Trautenberk pochází z Krkonošských pohádek nebo z něčeho jiného, to bych bez nápovědy tipovala dost nejistě. A přitom jsem na tom ještě relativně dobře, protože mi rodiče ty staré filmy aspoň občas pouštěli.

Horší je to s dnešními dětmi. Rodiče na sociálních sítích popisují, jak jejich potomci u starší pohádky vydrží sotva čtvrt hodiny, než ztratí zájem a sáhnou po tabletu. V éře TikToku a YouTube Shorts, kde se celý příběh musí odehrát za šedesát sekund, je dvouhodinová pohádka skutečně z jiného světa.

Norové se bouřili, když jim chtěli vzít naši Popelku

České pohádky nejsou jen naše domácí záležitost, získaly si totiž fanoušky i v zemích, kde byste to vůbec nečekali. Například Tři oříšky pro Popelku se staly nedílnou součástí vánočních tradic v Německu i v Norsku. Norská veřejnoprávní televize zkusila jednou z vánočního programu stáhnout Popelku a diváci se bouřili tak dlouho, až ji musela vrátit zpátky. 

V Německu se na saském zámku Moritzburg, kde se pohádka částečně natáčela, pořádají výstavy, které ročně přilákají statisíce návštěvníků. 

A teď se chci zeptat vás: je to u vás doma také tak, že prarodiče pohádky poznají okamžitě, zatímco mladší generace tápe?

Zdroje: cs.wikipedia.org, filmovyprehled.cz, stinosvet.cz