Symbol paneláků z dob socialismu je zpátky. Mladí Češi ho teď milují

Kdysi jsme doma měli věci, které jsme si sami nevybrali. Spíš si ony vybraly nás. Některé nám zůstaly po rodičích či prarodičích a když jsme si něco pořizovali sami, byl výběr dost mizerný. Nešlo tedy o žádné estetické rozhodování, ale spíš o podřízení se trhu. A to byla bída s nouzí. Až když přišly devadesátky, tak jsme to postupně začali vyhazovat a nahrazovat něčím modernějším.

Taková národní očista. Každá rodina likvidovala nějaký ten pytel plný minulosti. Kov? Studený. Masiv? Těžký. Umakart? Tak ten šel z domu jako první…

Z panelákové ostudy designový hit

Jenže čas jako by měl smysl pro humor a ironii. Na stejné věci pohlíží jinak pamětníci, jinak jejich děti. A tak se často stává, že z toho, co bylo pro ostudu, je náhle ozdoba. Vrací se staré kredence i komody, retro nádobí, a dokonce i ten zpropadený umakart. Materiál, který se kdysi snažil nahradit mramor, dřevo i kámen. A dnes? Dnes je to artefakt a designový šperk. Dřív jsme ho schovávali pod ubrusem, dnes se fotí na Instagram.

Kdysi se krčil v rohu obýváku jako provinilec. Službu sice dělal dobrou, což o to, ale vlastně nás ten umakartový vozík s kovovou konstrukcí dost štval. Byla to praktická součást vybavení domácnosti, ale taková studená a jakoby bez duše. Mluvím o servírovacím vozíku. Rozvrzaná kolečka, chromované trubky, umakartové desky v barvě ledové kávy nebo hořčičné žluti. Pamatoval všechny rodinné oslavy: rozlité limonády i rozpatlané dorty.

Dřív doslova paneláková bída, dnes instagramový miláček

Po revoluci letěl z bytu jak namydlený blesk. Nahradili jsme ho novým z masivního dřeva a byli jsme přesvědčení, že umakart už nikdy neuvidíme… Jenže člověk míní, časy mění… Dnes se vrací jako hvězda. Jako retro elegán, který prošel lázněmi, nechal si srovnat kolečka a teď machruje v moderním interiéru. My jsme na něm servírovali chlebíčky a víno, dnes ho lidé využívají jako retro prvek k dotvoření moderní domácnosti. A mladší generace si ho pořizuje s nadšením. Jde přece o mid-century design.

Vkus se vrací v kruzích

Tak se někdy zamýšlím nad tím, jak je to s vkusem společnosti. Připadá mi jako spirála. Jako by se vracel v kruzích. Zvonové kalhoty nebo mrkváče, batika, obrazy po tetě Boženě, volná trika – tomu pro nás dříve narozené už dávno odzvonilo. A ejhle… Náhle je to tu zpátky.

Co jsme včera vyhodili, dnes obdivujeme pod anglickým názvem a s cenovkou vintage nebo retro. A mě to vlastně těší, protože mi to připomíná doby dávno minulé. Zároveň mě ale trošku mrzí, že jsem své oblečení z mládí vyházela. Kdybych je uchovala, mohly v něm dělat parádu moje vnučky. A já bych měla radost, že dostalo druhou šanci.

Návrat věcí, které jsme odepsali

A s tím umakartem je to vlastně podobné. Tehdy nám připadal nemožný, ale nic jiného nebylo. Dnes se ukázalo, že je nezničitelný a že v něm nacházejí zalíbení i ti, co přicházejí po nás a přebírají svět do svých rukou. Ba i já, když se na něj znovu dívám, vidím něco jiného než tenkrát: příběh, nostalgii, ušetřené životní prostředí.

Proč se vlastně my starší díváme na věci jinak? Možná je to tím, jak nám během těch uplynulých desetiletí procházely před očima různé styly. Jak se móda měnila, některé se za tu dobu stihly vrátit dvakrát i třikrát. Kdežto mladí, když něco z toho vidí poprvé, je to pro ně moderní či módní.

Retro, co už není ostuda

A tak si myslím, že bychom mohli být k věcem kolem nás trošku shovívavější. Protože co je dnes k smíchu, může být zítra k obdivu. Co jsme včera vyhodili, může být zítra poklad. A servírovací vozík z umakartu? Ten se směje poslední. A jak to tak vypadá, směje se do moderních interiérů a vlastně mu to tam docela sluší.