Říkali jí nejkrásnější žena Československa. Jejímu kouzlu podlehli i ti největší drsňáci a lumpové

Byla krásná, byla chytrá a jazyk měla ostrý jako břitva, takže z ní šel zároveň respekt. Zamilovávali se do ní největší drsňáci i lumpové, zkrátka muži všech ražení a mravů. Sama tvrdila, že všichni chlapi jsou stejní darebáci a ona měla vždycky smůlu na toho největšího. 

Narodila se v roce 1910 v Mladé Boleslavi a do rodného listu jí zapsali úplně jiné jméno, než pod kterým ji později znala celá země. Otec svou dceru přímo zbožňoval a dopřával jí, na co si vzpomněla, takže z ní vyrůstalo pořádně rozmazlené dítě. V rodině měla výsadní postavení, sourozencům tykala, zatímco oni jí museli poslušně vykat. 

Nakonec otec předčasně zemřel a rodina se ze dne na den propadla do nepříjemné bídy. Matka si domů začala vodit nové známosti a na klavír, dosavadní holčičinu radost, se rázem nesmělo ani sáhnout. Poslali ji do dívčího penzionátu v Paříži, odkud ji po čase vyhodili za chování, které zjevně neodpovídalo přísným mravům ústavu.

Už jako šestnáctiletá si našla prvního milence a poznávala noční podniky, do nichž slušná děvčata tehdy jen nakukovala skrz okno. 

Od manekýny k plátnu

Ke slávě se nedostala přes konzervatoř, ale přes módní molo. Nejdříve předváděla šaty v proslulém pražském salonu Rosenbaum, kde si jí všimla i společnost, jež rozdávala filmové role. Zlom přišel ve chvíli, kdy si jí v salonu všiml herec a režisér Hugo Haas a vzal ji pod svá křídla. 

Ve svém debutu prý pronesla jedinou větu a režisér jí bez obalu oznámil, že herečka z ní nikdy nebude. Odpověděla mu drze, že bude slavná dříve, než on stihne natočit další snímek, a ono měla pravdu. S Haasem poté ještě natočila řadu veseloher, jež dnes patří do zlatého fondu, od komedie Život je pes až po Ať žije nebožtík. 

Role Zuzany, po které ji znala celá republika

Nejhlouběji se do paměti diváků zaryla jako uhrančivá Zuzana v Kristiánovi z roku 1939, kde ji doplnil sám Oldřich Nový. Právě tehdy se z ní stala jedna z nejobdivovanějších žen země, o níž snil kdekdo a kterou zbožňovaly i dámy v hledišti. Řeč je o Adině Mandlové, půvabné a ostrým jazykem vybavené hvězdě, kterou mnozí považovali za nejkrásnější ženu tehdejšího Československa. 

O její rivalitě s Lídou Baarovou dokonce kolovala hláška, že Baarová má oči mandlové a Mandlová oči barové. Vrátíme-li se zpátky k její kariéře, následovaly další trháky, třeba Přítelkyně pana ministra nebo Hotel Modrá hvězda. Do rolí vnášela drzý humor a cynický nadhled, jenž jí zůstal i v civilu a kterým si získávala i publikum, jinak k sladkým hrdinkám dost vlažné. 

Ze všeho si dělala legraci, z mužů, z osudu i ze sebe samé, a přesně tahle nonšalance byla u hereček její doby nevídaná. O role rozhodně neměla nouzi, režiséři se o ni pomalu až prali.

Všichni chlapi jsou prý prevíti

Sama tvrdila, že všichni mužští jsou prevíti, jeden větší, jeden menší, a ona měla vždycky to „štěstí“, že narazila zrovna na toho většího. Její kouzlo zabíralo na tvrdé hráče, prohnané svůdníky i na nápadníky, kteří city jindy schovávali za drsnou slupku. Jenže láska jí štěstí nepřinášela, spíš naopak.

Prvním jejím manželem se stal levicově smýšlející malíř Zdeněk Tůma, který její bouřlivý životní styl neunesl a po roce manželství si sáhl na život. Osudovou láskou se stal herec Vladimír Šmeral, s nímž čekala vytoužené děťátko, jenže holčička se narodila mrtvá a Adina už potom vlastní dítě nikdy neměla. 

Potlesk vystřídalo bučení davu

Během války si střihla roli pouze v jednom německém snímku, do problémů ji tedy nedostaly role, nýbrž známosti ve vysokých nacistických kruzích. Kdekdo v Praze si šeptal, že randí přímo s protektorem K. H. Frankem, a ona se proti těm klevetám bránila, seč mohla.

Po osvobození skončila ve vězení na Pankráci a lidé, kteří ji dřív zbožňovali, po ní najednou plivali. Část obvinění přitom byla podle pozdějších svědectví přehnaná nebo rovnou vymyšlená. Následovala emigrace, život v cizině a manželství s Britem Benem Pearsonem.

Do vlasti se vrátila až jako stará dáma a poslední měsíce strávila na zámku Dobříš, kde v roce 1991 zemřela téměř zapomenutá. Svůj barvitý příběh nakonec sepsala do vzpomínek, v nichž se svým eskapádám dokázala i zasmát. Sama se ostatně smála, že její životopis by měl k pohádce pořádně daleko.

Patří podle vás Adina Mandlová opravdu mezi nejkrásnější tváře, jaké kdy československé plátno mělo?

Zdroje: vogue.cz, kafe.cz, zoom.iprima.cz