Na krásu vystála frontu jako první. U rozumu už bylo zavřeno. Přesto ji milovaly miliony.

Jsou herečky, které jsou geniální v jednom typu rolí. A pak existují takové, které, jako by vůbec neměly žádné hranice. Někdy jsou křehké a něžné, pak zase tragické a příště rozesmějí celý národ jediným pohledem. Takové osobnosti zůstávají v naší paměti nejdéle. Ať dostanou do rukou jakoukoliv roli, člověk jim ji bez váhání uvěří. V tom nejspíš spočívá skutečné herecké umění.

České a československé filmy měly na podobné herečky mimořádné štěstí. Nebyly to jen krásné tváře, které dobře vypadaly na plakátu. Měly dar proměnit pár obyčejných slov v nezapomenutelnou scénu. Prožívali jsme s nimi, když plakaly, smáli se s nimi, když se dostaly do maléru, a drželi jim palce, když nebylo jasné, jak celý příběh skončí. A tahle filmová hrdinka sice na krásu vystála frontu jako první, ale u rozumu zrovna měli zavřeno.

Dostala naděleno dvakrát

Když se řekne filmová elegance, spoustě lidí naskočí právě Jana Brejchová. Krásná byla bez debat, ale mnohem důležitější bylo něco jiného. V každé roli působila přirozeně, ať hrála zamilovanou dívku, starostlivou manželku nebo ženu, která se ocitla v těžké životní situaci.

Stačí si vybavit filmy Noc na Karlštejně, Mladý muž a bílá velryba, Zabil jsem Einsteina, pánové, Skalpel, prosím, Smrt černého krále a desítky dalších. V každé roli působila jinak, a přesto byla stále přirozená.

Krása, která nepotřebovala okázalost

Na Janě Brejchové bylo vždy něco zvláštního. Dokázala působit jako dáma, ale vzápětí jako starostlivá matka. A kdyby ji člověk potkal na ulici, nejspíš by se za ní otočil. I já… Ve svých rolích nijak nepřehrávala, ani nepředváděla emoce příliš okázale. Stačil drobný úsměv, pohled nebo krátké zaváhání a divák přesně věděl, co její postava právě prožívá. Skvěle zvládala role, které by v podání někoho jiného mohly působit přehnaně nebo nevěrohodně. U ní všechno vypadalo tak samozřejmě. Možná právě to je známkou skutečného hereckého umění.

Když bylo srdce rychlejší než rozum

Tentokrát se však nebudeme zabývat jejími dokonalými postavami, ale tou, která nevynikala příliš bystrým úsudkem. Ve filmu Hodíme se k sobě, miláčku…? z roku 1974 vytvořila ženu, která byla tak bezelstná, až měl člověk chvílemi chuť jí schovat zápalky, aby z dobrého úmyslu omylem nepodpálila půl bytu. Nebyla hloupá v tom zlém slova smyslu. Spíš patřila k lidem, kteří věří úplně každému, všechno berou doslova a teprve když je po všem, začne jim docházet, co se vlastně stalo. Byla to žena, která by si nejspíš četla návod na zapnutí pračky půl hodiny, a pak by ji stejně spustila bez prádla.

A divák se smál. Nikoliv jí, ale situacím, do kterých sebe i ostatní svým chováním přivedla. Byla trochu popletená, trochu rozmazlená a dost nepraktická. Člověk se skoro bál, že se jí svět rozsype pod rukama, kdyby jí řekl něco příliš složitého. Občas by si ale zasloužila i pár výchovných na zadek – tedy samozřejmě jen obrazně.

Dnešní film podobné postavy téměř nezná

Když se dívám na současné komedie, připadá mi, že podobné hrdinky se hledají jen těžko. Buď jsou dokonale schopné a připravené vyřešit každou situaci během několika minut, nebo jsou jejich nedostatky schválně přehnané. A Jana Brejchová dokázala – řekněme tu nepraktičnost – zahrát s takovou lehkostí, že její postava byla naprosto lidská. Trochu zmatená, často bezradná, ale nikdy směšná.

Možná to byl recept Petra Schulhoffa: vzít výjimečnou herečku, svěřit jí zdánlivě obyčejnou roli a nechat ji, aby do ní vložila kus sebe. Pak vznikaly postavy, které si pamatujeme i po padesáti letech. Ne proto, že by byly dokonalé, ale proto, že nám připomínají, jak nedokonalí umíme být i my ostatní.

Kterou roztomile popletenou filmovou hrdinku z českých nebo československých filmů jste si zamilovali vy?

Zdroje: FilmovýPřehled, ČSFD, IDnes