Na place z něj šli všichni do kolen. Češi ho milují, kolegové na něj ale vzpomínají úplně jinak

Generace diváků ho milovaly a jeho postavy se dostaly divákům pod kůži. Lidé ho na ulici oslovovali jmény jeho rolí a jeho tvář znal v republice snad každý. Jenže kolegové, kteří s ním strávili léta na place nebo v divadle, na něj vzpomínají úplně jinak.

Kde vlastně končila maska charismatického herce a jaký byl oblíbený herec ve skutečnosti?

Muž, po kterém lidé na ulici plivali

Na začátku osmdesátých let si kolemjdoucí odplivávali jeho směrem, když vystupoval z tramvaje. Jenže důvod, proč to dělali, je vlastně děsivý. On neudělal nic špatného, jen hrál svou roli tak dobře, že lidé věřili tomu, že je to skutečností.

Málokterý herec se dokázal zapsat do paměti diváků tak výrazně. Lidé mu jeho role věřili bez výhrad, což z něj udělalo hvězdu první kategorie. Jenže měl i druhou tvář. Takovou, kterou znaly jen jeho kolegové, kteří s ním sdíleli divadelní šatnu nebo natáčecí plac.

Chlapec z Českého ráje, kterého si všiml Jan Werich

Do světa herectví se Josef Vinklář, představující patolízalského doktora Cvacha z Nemocnice na kraji města, dostal jako chlapec z chudých poměrů z vesničky Podůlší v Českém ráji. Když jeho rodina za války přišla o domov, odstěhovala se do Prahy a mladého Pepu čekaly roky plné nejistoty.

Pak ale přišla náhoda, která vše změnila. V Divadle satiry zaskočil za nemocného kolegu a jeho talentu si okamžitě všiml Jan Werich. Díky němu se Vinklář už v patnácti letech dostal mezi pražskou divadelní špičku.

Odtud se dostal až do Národního divadla, kde strávil čtyřiadvacet let, byl tu v podstatě až do konce života. V práci byl nekompromisní profesionál. Chodil včas, texty znal do posledního slova a na place neexistovala chybka. A diváci mu to vraceli. Měl v sobě takovou sílu a přirozenost, že mu lidé věřili každý pohyb i slovo, ať už hrál padoucha, nebo odborného radu.

Mezi kolegy ale Vinklář tak populární nebyl. Pamětníci z branže na něj vzpomínají jako na náročného a často nesnášenlivého člověka, který ostatním nic nedaroval. Rád upozorňoval na chyby druhých a na natáčení nebo v zákulisí dokázal vytvořit pěkně hustou atmosféru. Někteří z jeho spolupracovníků se dokonce nechali slyšet, že šel bez ohledů přes mrtvoly.

Deník, který neměl nikdo vidět

Asi nejtemnější kapitolou je příběh o jeho soukromém deníku. Vinklář si do něj podle pamětníků zapisoval prohřešky a výroky svých kolegů. Jednoho dne se opil a sešit nechal ležet v restauraci. Objevil ho až herec Vilém Besser se svou ženou. To, co si v něm přečetli, je vyděsilo natolik, že se rozhodli o obsahu raději mlčet.

Podobně turbulentní byl i jeho osobní život. Oženil se třikrát, dvakrát z toho však s jednou a tou samou ženou, Ivankou Devátou. Ani pro ni však opakovaný svazek nebyl procházkou růžovým sadem. Nejprve se rozvedli, poté ji psychicky týral, tak si ho znovu vzala.

Role, na které se nezapomíná

I přes složitou povahu zůstal pro české diváky nezapomenutelný. Ať už jako slizký doktor Cvach, inspektor Bouše nebo taxikář z Chalupářů.

Zemřel v roce 2007 v šestasedmdesáti letech na rakovinu plic. Odešel s ním herec, jakých se rodí málo, absolutní profesionál s neomylným citem pro detail. Pro veřejnost tak Josef Vinklář zůstává milovanou tváří z obrazovek. Pravdu o tom, jaký byl za kamerou, si s sebou ale nese už jen hrstka jeho tehdejších kolegů.

Jsou lidé, kteří ho mají rádi, a pak ti, kteří ne. V diskusi například jeden z těch, kteří ho rádi mají, vzpomíná na Vinklářovu roli v seriálu Sanitka:

„Vzpomínám si, jak jsem četl knihu o scenáristovi Hubačovi, ve které se píše, že po Nemocnici na kraji města a roli Cvacha národ Vinkláře nenáviděl. Že se zařekl, že již nikdy nebude hrát v ničem ze zdravotnictví. A jakou měl práci tvůrčí tým Sanitky Vinkláře přesvědčit , aby tu roli vzal…“

Jak tohoto herce vnímáte vy?

Zdroje: medium.seznam.cz, super.cz, blesk.cz