Praha zažila natáčení, na které by nejraději zapomněla. Slavný filmař spadl z rozestavěného mrakodrapu na Pankráci

Některá pražská natáčení končí potleskem, tohle skončilo tichem a policejní páskou. Psal se rok 2006 a na pankrácké pláni čněl betonový obr bez oken i bez pořádných zdí, napůl hotový a napůl zapomenutý. Právě do něj se jednoho dubnového čtvrtka vypravil muž, který o filmu věděl téměř všechno a toužil po záběru, který do té doby nikdo neměl. 

Vydal se tam sám, bez štábu i bez produkce, protože jenom tak mohl zůstat neviditelný. To, co se v útrobách rozestavěné stavby přihodilo, dnes patří k nejsmutnějším příhodám spojených s filmem.

Místo, kterému se každý raději vyhnul

Kdo dnes projde kolem Pankráce, uvidí lesklé kanceláře, skleněné fasády a kavárny, kde stojí jedna káva skoro jako oběd. Před necelými dvaceti lety tady ale místo elegantního byznys centra strašil úplně jiný výjev. Uprostřed pláně trčel k nebi hrubý skelet výškové budovy, kterou kdysi začali stavět pro rozhlas a pak ji na dlouhá léta nechali svému osudu. 

Betonové torzo bez oken se stalo tak trochu pražským strašidlem, na které si zvykli řidiči i cestující v metru, ale málokdo tušil, co se skrývá uvnitř. Průvan tam pohazoval s prachem a otevřenými patry se dalo dohlédnout až kamsi hluboko dolů. Nebylo to určitě místo vhodné pro nedělní procházku, natož pro natáčení.

Filmař, který uměl být neviditelný

V dokumentu se dá pracovat dvěma způsoby. Buď postavíte kameru doprostřed dění a všichni vědí, že se točí, nebo se stanete mouchou na zdi, kterou nikdo nevnímá, a čekáte, až se před vámi život odehraje sám. Náš muž patřil k té druhé, trpělivější škole. 

Dokázal sledovat jednoho člověka celé roky, přicházet brzy, odcházet pozdě a ulovit okamžik, který by se před hlučným štábem nikdy nestal. A právě tahle schopnost splynout s pozadím ho nakonec dovedla do míst, kam měl vstup přísně zakázaný.

Osudný den roku 2006

Řeč je o Pavlu Kouteckém, jednom z nejuznávanějších českých dokumentaristů své generace. Na jaře roku 2006 chystal snímek o mladíkovi, který pro zábavu a dodání pořádné dávky adrenalinu troufal lézt po holých patrech nedokončených výškových staveb. Aby měl obraz opravdový a syrový, potřeboval svého hrdinu zachytit tak, aby o kameře vůbec nevěděl. 

Třináctého dubna 2006 se proto Koutecký vypravil na staveniště pankráckého mrakodrapu úplně sám, jen s malou digitální kamerou v ruce. Jenže někdy během natáčení se zřítil do jedné ze šachet stavby. A tak v tento den Praha zažila natáčení, na které by nejraději zapomněla. Následující den ho postrádali na sjednané schůzce, a tak jeho blízcí vyrozuměli strážníky. 

Muže po pár hodinách pátrání objevili v hlubinách stavby, kde už mu nebylo pomoci. Poblíž zůstala roztříštěná kamera a paradoxně právě ona celý smutný příběh dovyprávěla. Její paměť totiž zůstala neporušená. Záběry vyšetřovatelům ukázaly, že šlo o tragické neštěstí bez cizího zavinění, rozhodně ne o úmyslný odchod ze světa.

„Ještě čekáme na protokol z pitvy, ale už teď je jasné, že se na jeho smrti nikdo nepodílel,“ prozradil v té době iDNES pražský policejní mluvčí Tomáš Hulan.

Zástupce investora tehdy médiím řekl, že o žádném natáčení nevěděl a že do zabezpečené stavby nikdo neměl povolený vstup. Do padesátých narozenin Kouteckému scházely sotva dva měsíce.

Havla sledoval třináct let

Třináct let Koutecký s kamerou provázel Václava Havla, od disidenta až k prezidentovi, a nasbíral přitom materiál, který u nás nemá obdoby. Celovečerní dokument Občan Havel se ale kvůli jeho smrti musel dodělávat bez něj, práce se ujal kolega Miroslav Janek a do kin se snímek dostal až v roce 2007. 

Za svůj život stihl Koutecký natočit kolem pětačtyřiceti filmů, mnohé se motaly kolem Pražského hradu, Pražského jara i docela obyčejných lidských osudů. Učil navíc na FAMU, kde vedl vlastní dokumentaristickou dílnu.

Z ošklivého torza, které se filmaři stalo osudným, se během pár let stala jedna z chloub pražského panoramatu. Rozestavěná rozhlasová budova prošla mezi lety 2006 a 2007 radikální přestavbou podle návrhu amerického architekta Richarda Meiera a jako City Tower se proměnila v nejvyšší dům Prahy. 

Dnes měří sto devět metrů, má sedmadvacet nadzemních pater a v tom úplně nejvyšším sídlí vyhlídková restaurace s výhledem na celé město. Byli jste tu někdy?

Zdroje: kvety.cz, irozhlas.cz, magazin.aktualne.cz, archiweb.cz