Za socialismu byl tenhle film jako horký brambor, který nikdo nechtěl. Dnes se po něm Češi můžou utlouct

Jiří Menzel dnes patří k jednomu z našich úplně nejoceňovanějších filmařů. Jeho snímek Ostře sledované vlaky z roku 1966 patří mezi pár vzácných českých kousků, které se mohou pochlubit prestižní cenou Oscar. Tento klenot vznikl ve spolupráci se spisovatelem Bohumilem Hrabalem. A právě tahle dvojice byla pro socialistické cenzory opravdu hrozivou. Nátlaku režimu čelily hned dva jejich filmy!

Některé filmy zrají jako víno a během let se stávají skoro až součástí celé naší národní identity. Každý přece má svou oblíbenou hlášku z nějaké té staré české komedie, kterou používá skoro na denní bázi. Často však takové filmy takový úspěch neměly hned po vydání. To mohlo být buď nepřízní diváků, která se objevila až časem anebo, v tom horším případě, nepřízní režimu. Právě té druhé překážce často čelila dvojice Menzel a Hrabal. A za socialismu byl jejich film jako horký brambor, který nikdo nechtěl. 

Začalo to Skřivánky

Menzel a Hrabal nám sice přinesli prestižní zlatou sošku Oscar, pro tehdejší socialistický režim však stále šlo o dvojici branou spíš za provokátory. To především kvůli snímku Skřivánci na niti z roku 1969. Ten bez příkras ukazoval tvrdá padesátá léta v Československu. Obsahoval vše, od politických vězňů, včetně třeba i žen odsouzených za pokus o útěk na Západ.

To se pochopitelně mocipánům nelíbilo a film se tak dočkal jen jedné neveřejné projekce. Ihned potom se cenzoři rozhodli Skřivánky zakázat a na dlouhých dvacet let zamířili do trezoru. První veřejné premiéry se diváci mohli zúčastnit až v roce 1990. Snímek je od té doby považován za stěžejní dílo tuzemské kinematografie.

Cenzor varoval

I navzdory nevoli politického zřízení mohl Menzel díky svému nepopiratelnému talentu pokračovat v točení. Na konci sedmdesátých let tak například ohlásil, že by se rád znovu pokusil o zfilmování Hrabala, tentokrát ve Slavnostech sněženek. „Pozor, aby to nebyli další Skřivánci!“ napsal mu prý tehdy jeden z cenzorů. Projekt proto na pár let skončil v šuplíku a zelenou Slavnosti sněženek dostaly až po Postřižinách.

Film však nebyl úplně bez problémů. Jednou z postav je například i příslušník VB, který domlouvá cyklistům, aby před jízdou nepili. Kvůli té se musel Menzel osobně dostavit na Ministerstvo vnitra a vyslechnout si přednášku o tom, že příslušník policie nesmí v žádném případě vypadat a působit komicky. Stačilo nakonec ujištění, že Josef Somr policistu ztvární důstojně. Kvůli pozdnímu natáčení a opojení alkoholem však museli scény stejně točit nadvakrát.

Nestárnoucí klasika

Dnes patří Slavnosti sněženek k jednomu z našich bezkonkurenčně nejoblíbenějších filmů. Na ČSFD si drží úctyhodné hodnocení 86 % a diskuze pod přehledem se jen hemží pozitivními recenzemi. „K takovému filmu, který viděl každý, snad ani netřeba nic dodávat,“ napsal například uživatel Lima. „Neskutečně věrné vyprávění o lidech a lidičkách chatové osady v Kersku, která byla jako ostatní, tak typická pro život v socialistickém Československu,“ dodává uživatel Tosim.

Recenze jen podkreslují, jak hluboký dopad na českou kulturu film měl. Každý z něj používá nějakou hlášku. „To bude zas v álejích nablito,“ je například ta nejoblíbenější v naší rodině. Používáme ji k okomentování každé větší veřejné akce.

Chaplinova dcera?!

Zajímavostí, kterou mnoho diváků vůbec netuší, je i přítomnost jedné konkrétní dámy během natáčení. Tou nebyl nikdo jiný než Anna, dcera filmové legendy Charlieho Chaplina. Tu Menzel poznal, když byl s Postřižinami na festivalu ve Švýcarsku. Stala se tak nepsanou patronkou filmu, to vše však v té nejvyšší tajnosti.

„Dokonce si v jednom záběru zahrála,“ řekl Menzel. Na place ji také seznámil s Jiřím Suchým. Slavnosti sněženek tak i navzdory počátečním problémům vstoupily do zlatého fondu české kinematografie. Která hláška je vaše nejoblíbenější?

Zdroje: ČSFD, iDnes, Filmový přehled