Našli jsme děti z Arabely. Po 46 letech od natáčení je pozná jen málokdo

Jeden strkal nos do každého kouzla, druhá měla pusu pořád v jednom kole, a společně dokázali, že pohádka nemusí být jen o princeznách. Dnes by ovšem oba mohli klidně stát vedle vás v tramvaji a vy byste je nejspíš nepoznali. Na obrazovkách už se totiž nijak zvlášť nezdržují. 

Napadlo vás někdy, kam se poděli a čím se dnes živí? My jsme se po nich poohlédli a leccos nás zaskočilo.

Pohádka, kterou si rádi pustíme i dnes

Arabela se poprvé rozzářila na obrazovkách o Vánocích roku 1980 a od té chvíle se zařadila mezi naši oblíbenou televizní tvorbu. O scénář se postaral Miloš Macourek, režie se ujal Václav Vorlíček a společně stvořili pohádku, která smazávala hranici mezi obyčejným světem a říší kouzel. 

Pan Majer, jenž se živil vyprávěním pohádek v televizi, jednoho dne našel zvoneček, zacinkal a rázem se mu do obýváku nastěhovaly princezny, králové i notoricky ukňouraný čaroděj Rumburak. Ve třinácti dílech se sešlo hvězdné obsazení, od Vladimíra Menšíka přes Stellu Zázvorkovou a Vlastimila Brodského až po Jiřího Lábuse a rozpustilou Dádu Patrasovou.

Malé diváky k obrazovce nejvíce přikovala dvojice vrstevníků, Honzík Majer, žák třetí B, a jeho nejlepší kamarádka Mařenka z vedlejšího bytu. Právě jejich očima nakukovaly děti do světa, ve kterém se z lidí stávali čápi a z vymyšlených bytostí živí sousedé. 

Honzík byl ten zvědavý uličník, který strkal nos, kam se dalo, a temperamentní zrzavá Mařenka se zase nenechala jen tak zaskočit. Za kamerou to prý ovšem mezi nimi tak úplně neklapalo. Režisér později přiznal, že on byl spíš zádumčivý chytrák a ona rozjívený uragán, co ani minutu neposedí.

Z jednoho je režisér, z druhé paní učitelka

Za zvídavým Honzíkem se skrýval Ondřej Kepka, syn herečky Gabriely Vránové, rozpustilou Mařenku pak hrála Veronika Týblová. Jeden z nich časem zamířil za kameru a druhá ke školní tabuli a po 46 letech od natáčení je pozná jen málokdo. Ani jeden tedy nezůstal tam, kde bychom je čekali, tedy před objektivem a na červených kobercích. 

Do vínku dostal Ondřej Kepka umění po matce, herečce Gabriele Vránové, a herecké geny měl i po strýci Jaroslavu Kepkovi. Sláva mu ovšem rychle ukázala i svoji odvrácenou stranu. Spolužáci ani učitelé nešetřeli komentáři, že podle nich zpychl. A on sám si odjakživa notoval spíš s dospělými herci než s dětmi svého věku. 

„Odmalinka jsem komunikoval s o dvě, tři i čtyři generace staršími lidmi a viděl jsem spíš jejich vzorce chování,“ prozradil v rozhovoru pro web pardubice.rozhlas.cz.

Herectví vystudoval na DAMU, jenže ho to táhlo dál, a tak přidal ještě režii na FAMU, po které zakotvil za kamerou dokumentů a natočil i film o vlastní matce. Dnes stojí v čele Herecké asociace a moderuje předávání Cen Thálie. Koncem září oslaví sedmapadesáté narozeniny po boku grafické designérky Jany Vrabcové, své bývalé studentky, která je o třiadvacet let mladší.

Zrzavá Mařenka, která vyměnila klapku za třídnici

Cesta Veroniky Týblové k filmu začala ve školní lavici, kdy do třídy jednoho dne dorazil štáb, který do pohádky Kočičí princ hledal drzé a povídavé děvče, a paní učitelka bez váhání ukázala právě na ni. Za Mařenku si pak vysloužila šest tisíc korun a celé natáčení s úsměvem popisuje jako rok, kdy místo do lavice chodila po barrandovských ateliérech. 

Definitivní tečku za jejím hraním udělal ve třinácti její vlastní otec. Novinář Stanislav Týbl nesměl po roce 1968 do novin napsat ani řádku, a tak dokud dcera dělala normální dětské role, držel jazyk za zuby, jakmile jí ale nabídli dceru stranického papaláše, řekl jasné ne a Barrandov ji postupně přestal zvát.

Netrápila se tím ovšem ani chvilku, vystudovala pedagogickou fakultu a od roku 1991 stojí před tabulí pražské základní školy.

Myslíte si, že byste poznali zestárlého Honzíka nebo dospělou Mařenku, kdyby si přisedli naproti vám v autobuse? 

Zdroje: cs.wikipedia.org, vlasta.cz, kinobox.cz