Čech spočítal, kdy má jít do důchodu, a nestačil se divit. „Máma se toho věku ani nedožila,“ napsal

Některými věcmi se člověk – pokud nezbytně nemusí – radši nezabývá. Stačí, že neustále počítá, kolik ho stojí bydlení, jestli mu něco zbyde po zaplacení elektřiny a kolik utratí za jídlo. S tím se velká část české populace pere dnes a denně.

Měli by se dnešní čtyřicátníci a padesátníci ještě zabývat tím, co bude, až přijde jejich důchodový věk? Snad ani ne. Stačí, že s tím mají dost starostí ti, kteří se na odchod do důchodu chystají.

Kalkulačka důchod spočítá rychle, my se z toho několik dní zotavujeme

To jsou výpočty, které umí pořádně zkazit náladu. Jednak ohledně výše penze, a pak také myslí na to, jestli se stanovené důchodové hranice vůbec dožijí. Jedna vláda ji sice zastaví na 65 letech, ale další ji klidně o pět let posune směrem vzhůru. Přece ale to, že se lidé dožívají vyššího věku, neznamená, že jsou zdravější a schopnější vykonávat povolání.

Nedávno jsem to zažila v autobuse. Řidič nad 70 let, dědoušek jak věchýtek a styl jízdy? Brzda, plyn a přískoky. Myslím, že většině cestujících se zdravotně notně přitížilo. Přinejmenším po psychické stránce. A kdo zrovna neseděl, ten při každém dupnutí na brzdu padal do uličky… Další jízdu už bych takto absolvovat nechtěla.

A dočkáme se vůbec?

Právě nad věkovou hranicí odchodu do důchodu se zamyslel jeden Čech na síti Threads. Spočítal si svůj důchodový věk a výhled, který ho čeká.

A připsal k tomu větu, která je možná ještě silnější než všechna čísla:

„Máma se toho věku ani nedožila.“

 

 

Zobrazit v aplikaci Threads

 

Člověk si při takovém výroku uvědomí, že to není jen osobní tragikomický moment. To je diagnóza systému, který se tváří, že funguje, ale ve skutečnosti připomíná starý traktor: ještě jede, ale jen z kopce a jen proto, že se bojí zastavit.

Ono teoreticky je to všechno jednoduché. Pracovat, odvádět pojištění, a ještě si něco odkládat stranou. Nejlépe pravidelně, dlouhé roky, aby se na stáří vytvořil pěkně naducaný finanční polštář. Jak ale, když se při výplatě ohlásí nájem nebo hypotéka, energie, potraviny, doprava, léky, oblečení, opravy auta. A pokud má člověk děti, přidáme školu, kroužky, obědy, boty, které jsou dítěti malé dřív, než si je stačí pořádně prošlápnout. A částka, kterou člověk mínil spořit na důchod, se rozplyne rychleji než pára nad hrncem. Někomu po zaplacení toho všeho zbydou jen drobné. Ty můžeme použít leda jako závaží na ubrus, aby ho neodfoukl vítr.

Někdo maká, někdo počítá, co z toho kápne

Pak jsou tu ale ti, co většinu života nepracují a do státní kasy skoro nic neodvádějí. Nedostanou-li však dostatečný důchod, doplatí jim to stát v dávkách na živobytí. Reforma už dřív zavedla minimální důchody, takže i ulejváci nejspíš něco dostanou. A oni dnes sedí v parku na lavičkách a chechtají se babkám, které se v pokročilejším věku a o holi valí do obchoďáku za prací.

Jedné to ještě dost myslí, ale neslouží tělo. Druhá je fyzicky ještě jako čiperka, ale je jasné, že ani vybalené zboží nezařadí do regálů správně. Ty celý život pracovaly a do státní kasy peníze odváděly. A kdyby si nepřivydělaly, byly by také na dávkách. Tady mi v té matematické rovnici něco nevychází… To je zase můj poznatek ze života.

Penzijní horizont: přibližuje se, ale nějak pomalu

Dnešní čtyřicátníci a padesátníci už přitom vědí, že jejich důchodový věk nebude stejný jako u rodičů. Reforma počítá s postupným zvyšováním důchodového věku až na 67 let. Zatím. Dnes totiž nevíme dne ani hodiny. Já jsem si kdysi říkala, že půjdu do důchodu stejně jako maminka – dvě děti, takže v 55 letech. Houby s octem. Člověk už si dávno nemůže říct: ještě pár let práce a budu mít vystaráno. Tabulky na to rychle odpoví: „Ještě ne, milý člověče.“

A tak pracujeme dále a déle. Tedy, pokud máme práci. Důvod je pochopitelný. Stárne populace, mění se poměr mezi lidmi, kteří pracují, a těmi, kteří důchod pobírají. A důchodový systém je pod tlakem. Jenže z pohledu člověka, který celý život pracuje, je to přece jen zvláštní matematika. Dnes platíme, abychom jednou dostali. A když se blížíme k cíli, někdo nám posune cílovou pásku. Takže platíme jen proto, aby dostali druzí? A co bude jednou s námi, když spousta lidí nepracuje, tudíž za nás nic neodvede státu?

Státní kasička hubne, dluh tloustne

Každá porevoluční vláda říká, že se musí šetřit. A přitom jsme zadlužení tak vysoko, že kdyby se dluh promítl do výšky budovy, zakryje slunce. A dluh má neuvěřitelnou chuť růst. A tak běžného člověka napadne: šetří se opravdu a tam, kde by se mělo? Nebo jenom na důchodcích? Co si o tom myslíte vy? Mně to někdy připadá, že dokud nezačnou pracovat a odvádět potřebný díl do sociálního systému všichni zdraví dospělí jedinci, na důchody nebude nikdy.

Zdroje: Threads, ARecenze, MPSV