Evropská unie vydala nové stanovisko, které znepokojilo Čechy. Dopady pocítí skoro každá domácnost

Vláda Andreje Babiše mluví o zavedení plošné změny, která občanům ušetří pár tisíc korun ročně. Nejde přitom o nic nového, podobné snahy se objevily už některých z minulých vlád. A ačkoli to běžnému občanu může připadat jako administrativní maličkost, Evropská unie už teď upozorňuje, že jednoduché to rozhodně nebude.

Byl to jeden z předvolebních slibů Andreje Babiše, na který teď vláda navazuje. S podobnou myšlenkou už navíc operovali někteří jeho předchůdci, kteří argumentovali, že lidé by neměli platit za něco, co aktivně nevyužívají. Pro voliče to znělo logicky, v době, kdy se řeší každá stokoruna, je vidina pár tisíc ročně v domácím rozpočtu rozhodně lákavá.

Jede v tom celá Evropa

Hned v úvodu článku bych ovšem ráda zmínila, že nejde o žádnou českou specialitu. Tenhle trend můžeme v různých podobách pozorovat napříč Evropou. Jde o debaty ohledně systému financování veřejnoprávních médií, v našem případě České televize a Českého rozhlasu. Veřejnoprávní média jsou taková, která ze zákona zajišťují zpravodajství, vzdělávání nebo třeba vysílání pro menšiny bez ohledu na to, jestli na tom vydělají nebo ne.

Provozovat televizi i rozhlas samozřejmě něco stojí. Kde na to ale vzít, když po obsahové stránce si televize ani rozhlas nemohou vysílat jen masově vyhledávané pořady? Možností je více. Jednou z nich jsou koncesionářské poplatky, které hradí sami občané. V České republice jejich aktuální výše činí 150 Kč za Českou televizi a 55 Kč za Český rozhlas.

Ve srovnání s ostatními zeměmi jde přitom o relativně nízkou částku. Pro představu, v Německu hradí poplatek každá domácnost bez ohledu na to, jestli vlastní zařízení schopné přijímat vysílání či nikoli, a to ve výši 18,36 eur měsíčně, což je zhruba třikrát více než platí české domácnosti.

Dalšími možnostmi je financování veřejnoprávních médií ze státního rozpočtu nebo z reklamy, jako to mají média soukromá. Zastánci rušení koncesionářských poplatků se kloní právě k těmto způsobům financování, zároveň je ale nutné uvážit možné důsledky i význam koncesionářských poplatků. Pokud se veřejnoprávní média stanou závislými na zdrojích ze státního rozpočtu, může je mít vláda ve své hrsti. Může například vytvářet tlak na to, jaký typ pořadů bude televize tvořit nebo co bude jejich obsahem.

Rušit nebo nerušit?

Argumentem pro rušení koncesionářských poplatků by ale nemělo být, že „Česká televize už stejně dávno není nestranná„. Za nestrannost médií nelze považovat vysílání zpráv, které se nám nelíbí nebo se kterými se nedokážeme ztotožnit. Nestrannost spočívá v něčem trochu jiném: Přes stát může vznikat tlak na výběr generálního ředitele nebo na složení vedení, podobně jako je tomu u ministerstev s každou měnící se vládou. Tím tak může stát některá témata upozadit a jiná zdůraznit až moc.

To bychom se pak o žádných kauzách typu Dozimetr ani nedozvěděli.Podobné tendence by pak mohli mít sami obchodní partneři, kteří by televizi sponzorovali a oplátkou by v hlavním vysílacím čase běžela reklama na jejich produkty. To je běžné u soukromých médií, známým případem je loňská situace kolem jednoho fastfoodového řetězce. Kauza ohledně zkaženého masa byla po několik týdnů častým tématem nejen na internetu, ale i ve zpravodajských relacích. Pak jako když se po ní slehne zem a do televize přišla masivní reklama na produkty společnosti.

Znamená to snad, že se nic nestalo nebo že je situace zdárně vyřešena? Kdepak. To jen provozovatel investoval nemalé částky do reklamy. A proč by televize měla přinášet zprávy nebo svědectví proti jednomu z hlavních sponzorů vysílání?

Tak nějak by dopadla i Česká televize, potažmo každý z občanů České republiky. Zprávy, které by k nám televize financovaná ze státního rozpočtu nebo od sponzorů přinášela, by nemusely být objektivní. Na to myslí i Evropská unie, která České republice v této souvislosti připomíná existenci Evropského aktu o svobodě médií. Podle tohoto aktu nemají být veřejnoprávní média závislá na momentální politické vůli, jinými slovy, nesmí se stát, že by o jejich financování rozhodovala vláda.

Co bude dál?

Běžný občan v tom může spatřovat další z výhrůžek Evropské unie a dál se těší na to, jak ušetří dvě stovky měsíčně. Jenže kdyby Česká republika aktu nedbala a poplatky zrušila, nakonec si běžný občan sáhne do kapsy daleko hlouběji. Jaký by byl možný scénář zrušení koncesionářských poplatků v Česku?

Evropská unie (EU) by po přijetí chystaného zákona o změně financování veřejnoprávních médií posoudila nový způsob financování a kdyby v něm našla rozpor s obsahem evropského aktu, vyzvala by českou vládu k nápravě. Kdyby ani na tyto apely nereagovala, mohla by EU v krajním případě přistoupit k omezení některých fondů.

To by se podepsalo na každodenním životě nejen vlády, ale i běžného občana. Evropské fondy se totiž čerpají pro správu toho, co je pro běžného občana každodenní potřebou. Zrušení koncesionářských poplatků by mohlo mít v konečném důsledku zásadní dopad na veřejné rozpočty a investice státu.

Možná si říkáte, co takoví Slováci nebo Maďaři, kteří už koncesionářské poplatky neplatí? Řeší je snad Evropská unie? Odpověď je jednoduchá: Ano, řeší. Vůči Maďarsku, které s omezováním nezávislých médií začalo už v roce 2010, dokonce již EU vede řízení o nesplnění povinnosti. Situaci monitoruje také na Slovensku, vůči kterému sice žádné kroky ještě nepodnikla, není však vyloučeno, že se tak nestane.

Nezávislost versus poplatky

Proč se vlastně strhla taková mela kolem koncesionářských poplatků? Veřejnost, která je zuby nehty brání, argumentuje tím, že by se část publika mohla přesunout k jiným zdrojům informací, které však nemusejí dodržovat stejné standardy ověřování jako veřejnoprávní média. Diváci či čtenáři by tak rychle ztratili přehled o tom, která z informací je ověřená a která ne. A takové prostředí je ideálním podhoubím pro dezinformace.

Zdroje: Advokátní deník, Seznam zprávy, Newstream