Český film Mandragora je průšvih. Je tak syrový, že cizinci kvůli němu nechtějí do Česka ani vkročit

Filmová tvorba patří ke specifickým druhům umění, a to přesto, že někdy se jako umělecká tvorba vůbec netváří. Umění je přitom silně ovlivněno prostředím, ve kterém vzniká, ovšem v případě filmů nebo seriálů je to znát mnohem silněji. To ostatně bývá důvodem, proč některé české filmy tolik rezonují českými diváky, ale v zahraničí jim jen málokdo rozumí.

Zkušenosti, ať už historické nebo sociografické, totiž filmové plátno zprostředkovat nedokáže a jakkoli je třeba Svěrákův Kolja brilantně zpracovaným příběhem malého chlapce a stárnoucího bonvivána, porozumět vztahu hlavních hrdinů – zvlášť v kontextu doby – je velmi složitým úkolem.

Ostatně i proto si některé české filmy neodvážejí Oscara, ačkoli u nás sbírají jednu cenu za druhou, film Kolja tak musel odbornou porotu přesvědčit i po této stránce. Proti těmto skvostům pak stojí české filmy, které českou kulturu ve světě svým způsobem dehonestují.

České kultuře může být těžké porozumět

Co taková filmová trilogie z jihočeské vesnice řekne třeba Japoncům, kteří žijí naprosto jiným životním stylem? Nebo filmy z Kameňákova plné stereotypních předsudků a prvoplánových vtipů? To, co v tuzemsku baví celé generace, může cizince uvést do rozpaků nebo dokonce do znechucení z toho, jak jsou Češi na plátně leckdy vylíčeni.

Ačkoli se doba mění a daleko více si zakládáme na rovnosti mezi lidmi i na tom, abychom si dali pozor na jazyk, jednou natočené dílo žije dál a s postupem času se stává především svědectvím minulosti než odrazem současnosti.

Porevoluční léta na plátně

Takovým případem může být i film z roku 1997, který se vrací do doby po pádu komunismu. Do Prahy utíká patnáctiletý Marek, který už dál nesnese soužití se svým přísným otcem. V Praze se ho ujme zkušený průšvihář a Marek s jeho pomocí pronikne do tajů světa podsvětí. To je silné téma samo o sobě, ovšem vezměme v úvahu, že film vznikal před třiceti lety, v době, kdy se o závislých smýšlelo zcela jinak.

Psychologické drama

Snímek patří mezi psychologické, jeho cílem tedy není dehonestovat skupinu obyvatel, kterou bychom tehdejší optikou nazvali menšinou. Za cíl si klade přiblížit myšlenkové pochody hlavního hrdiny, v podstatě stále dítěte, které nepochází z prostředí, ve kterém by měl na růžích ustláno, a jehož dětské naivity a víry v dobro světa zneužijí dospělí. Film je navíc místy velmi syrový s prvky dokumentárního stylu, a to na nezasvěceného diváka může působit dojmem, že film předkládá skutečnost, nikoli pouhou fikci.

Východní země plná nástrah

Film Mandragora polského režiséra Wiktora Grodeckiho pracuje s herci, neherci i lidmi ze skutečného prostředí. Tahle autenticita mu místy dodává velmi nepříjemný nádech filmu mapujícím drogovou závislost a zneužívání mladistvých na území České republiky.

Zvlášť v kontextu divokých devadesátek šlo o velmi odvážný projekt, který přetvořil porevoluční Česko v divokou východní zemi. Ostatně na toto pojetí poukazovali kritici již v době uvedení filmu, podle nich totiž Mandragora mohla poškodit pověst České republiky právě tím, že ukazuje extrémní okraje reality, které cizinci mohou považovat za běžný stav.

Diváky nenechává chladnými ani po letech

Dokládají to i hodnocení diváků na webu ČSFD, kde film získal 68 %. Z reakcí je zřejmé, že ani po letech od uvedení filmu se společnost nedokáže shodnout, zda se k Mandragoře postavit jako k umění nebo jako k realitě.

„Jestli si někdo myslí, že je to jen účelové zviditelnění, že tato doba už je pryč a my žijeme v dokonalé společnosti, tak mu blahopřeju,“ domnívá se například jeden z komentujících. „Mám docela rád nejrůznější snímky, ale tohle byl vážně docela solidní humus. Můj kamarád z Ameriky odmítl návštěvu Česka po zhlédnutí tohoto snímku,“ píše jiný.

Kde končí fantazie a začíná realita

Podobné snímky, ať už jde o Mandragoru nebo filmy, které v dobrém úmyslu zachycují svérázný český humor jako součást našeho folklóru, tak otevírají otázku, kde vlastně leží hranice mezi zobrazením reality a jejím zkreslením.

Film má obrovskou moc upozornit na společenské problémy, o kterých se nemluví, a zároveň dokáže vytvořit stereotypy, které se pak jen těžko vyvracejí. O to silnější je vliv českých filmů na zahraničního diváka, který s českou kinematografií zpravidla nemá nijak rozsáhlou zkušenost.

Filmy jsou odrazem nás všech

Na stranu druhou je příliš jednoduché označit takové snímky na ostudu. Když je totiž film kontroverzní, plní často jednu důležitou funkci, a sice nutí společnost dívat se sama na sebe v celé své surovosti. Mandragora tak s odstupem času není jenom svědectvím o temných devadesátých letech, ale i o nás samotných, o tom, jak jsme se učili fungovat v novém světě, ve kterém řada problémů zůstala skrytých.

Některé snímky jsou pochopitelné jen „doma“

Česká kinematografie se však ničím neliší od té světové, minimálně ne v otázce toho, že osciluje mezi dvěma póly. Na jedné straně stojí srozumitelné příběhy, které dokážou oslovit publikum napříč kulturami. Na straně druhé jsou pak výpovědi doby, které zůstávají bez znalostí kontextu nepochopeny. 

Zdroje: ČSFD, Blesk, Kinobox