„Říkali mi, že skončím u mytí nádobí a nikdy ze mě nic nebude.“ Dnes patří mezi největší hvězdy seriálu Ulice

Jsou lidé, kteří jako by přitahovali životní zkoušky víc než ostatní. Nemyslím teď filmové hrdiny z nedělních televizních pohádek, ale skutečné ženy z masa a kostí, které se kromě náročných zkoušek před kamerou musí poprat s tím, co jim osud naservíruje v reálném životě. 

O jedné takové je právě tento článek. 

Dětství, ve kterém pravidla neurčovala ona

Narodila se v Kladně do rodiny, kde vzdělání bylo považované za opravdu důležité. Táta byl inženýr, máma lékařka. A moc společného času neměli, jelikož oba byli hodně pracovně vytížení. Vychovávala ji tak spíše babička a děda, u kterého vtipně dodává, že ji například naučil poznat kvalitní víno. 

Jenže část rodiny byla trnem v oku komunistickému režimu, a to mělo pro malou dívku s vysvědčením plným jedniček dost kruté důsledky. Hlásila se na gymnázia, ale pokaždé dostala zamítavou odpověď. Skončila tedy u dvouletého učňáku, kde studovala na sekretářku. Na stroji prý bušila tempem kolem čtyř set úderů za minutu, takže aspoň něco jí to dalo. 

„Chtěli, abych šla mýt nádobí do Poldovky, protože pro nic jiného se nehodím.“

Ale v hlavě měla úplně jiné plány. Už jako malá hrála na klavír, zpívala, tančila, chodila do dramatického kroužku a cvičila gymnastiku. Umění jí zkrátka proudilo žilami. Nakonec se přece jen probojovala na Pražskou konzervatoř, na hudebně-dramatický obor. 

Matka, která ji nikdy za to hlavní nepochválila

Jedním z nejbolestivějších témat jejího života je vztah s vlastní matkou. Byla to úspěšná primářka, respektovaná odbornice, žena na svém místě. Jenže svou dceru a její vytoužené řemeslo vnímala jinak, než by si každé dítě přálo. Hereckou profesi nebrala vážně a tento postoj dávala dost jasně najevo. 

Jednou se jí prý vydralo z úst něco ve smyslu, že ona jako doktorka a její dcera jako „jenom herečka“ prostě nejsou srovnatelné. Pokusy o sblížení tu přitom byly, a nebylo jich málo. Jenže pokaždé, když se snažila proniknout pod povrch a navázat s matkou nějaký upřímnější rozhovor, připadala si, jak když mluví do zdi. 

Její máma byla podle všeho v emocích dost uzavřená a citovým projevům se spíš vyhýbala. 

Tuto ženu znáte moc dobře

Pokud jste fanoušky seriálu Ulice, její tvář potkáváte na obrazovce bezmála dvě dekády. Ilona Svobodová, představitelka Jitky Farské, patří k herečkám, které na první pohled působí energicky, vesele a trochu nezkrotně. Málokdo ale tuší, kolik ran jí osud nadělil a jak tvrdě za svůj dnešní úsměv zaplatila. 

S prvním manželem, hercem Gustavem Bubníkem, se brala mladá a porodila dceru Adélu. Manželství ale záhy vyšumělo. Jak sama jednou podotkla, chodili spolu od školy a ono kolik takových vztahů vlastně přežije? Krátce nato potkala muže, který se stal láskou jejího života. 

Hudební skladatel Petr Skoumal byl o dvaadvacet let starší, její rodiče tento vztah nikdy úplně nepřijali, ale pro Ilonu to byl partner, se kterým si rozuměla jako s nikým předtím. Když v září 2014 Skoumal podlehl rakovině, byla to pro ni další velká rána. 

Rána za ranou, a přesto žádné fňukání

Když Skoumal odešel, Ilona zhubla během pár týdnů o dvě velikosti. Šaty na ní visely, ale zastavit se nemohla. Práce pro ni byla jediným lékem, který zabíral. Úředníci po ní navíc chtěli dokazovat, že se svým mužem skutečně žila, po pětadvaceti letech manželství. To člověk nevymyslí. 

K tomu se ještě přidaly dědické spory, protože Skoumal po sobě nezanechal závěť a dědiců bylo hned několik. A jako by toho nebylo dost, Ilona se v minulosti léčila s rakovinou děložního čípku, prošla si náročnou terapií a dodnes musí pravidelně na kontroly. Pevnému zdraví se netěšil ani syn Filip, kterého měla Ilona právě se zesnulým manželem.

„A čím bych si pomohla kdybych fňukala.“

Po čtyřech letech od Skoumalovy smrti se konečně zdálo, že přichází světlejší období. Ilona potkala nového partnera, architekta jménem Petr, o kterém mluvila s neskrývaným obdivem. Rozuměli si, bavili se spolu, sdíleli lásku ke kultuře. Jenže kolem roku 2022 Ilona pochovala i tohoto muže. A jeho dcery jí v den Petrova odchodu vyměnily zámky, aby se nedostala domů…

„Důležité je dívat se dopředu a na něco se těšit. Ať je to sklenka s kamarádkou, sluníčko nebo dobré jídlo,“ tvrdí. Co myslíte, neměli bychom se z jejího přístupu k životu něco naučit? 

Zdroje: vlasta.cz, extra.cz, cnn.iprima.cz