Jakmile ho před 55 lety natočili, okamžitě ho zakázali. Tenhle český film byl tak opravdový, že nesměl ani do televize

Existují filmy, u kterých by si někteří lidé přáli, aby zůstaly navždy zapomenuty. Za minulého režimu cenzoři řadu snímků okamžitě uschovali do trezorů, protože mnohdy až příliš připomínaly realitu. Jak to však často bývá, co mělo být umlčeno, nakonec promluvilo nejsilněji.

Když tenhle film v roce 1969 poprvé spatřil světlo světa, málokdo mohl tušit, že právě vzniklo jedno z nejtemnějších, ale zároveň nejdůležitějších děl tuzemské kinematografie. Příběh, který je metaforou k politické moci, strachu a manipulaci, vyvolal u tehdejších cenzorů paniku. Po premiéře byl tak stažen z oběhu a zamčen do trezoru. Dnes je však považován za mistrovské dílo, které obletělo celý svět.

Film jako svědectví o fanatismu

Snímek Kladivo na čarodějnice vznikl podle stejnojmenné knižní předlohy od Václava Kaplického, vycházející ze skutečných událostí čarodějnických procesů ve Velkých Losinách na přelomu 17. a 18. století. Otakar Vávra se rozhodl příběh převést na filmové plátno a vytvořit alegorii o zneužívání moci, která ničí lidi ve jménu ideologie.

Snímek prozkoumává, jak se podezření a strach mohou proměnit v nástroj absolutní nadvlády. Obvinění, mučení a vykonstruované procesy se staly hlavním motivem, který měl však ve skutečnosti mnohem hlubší přesah. V době, kdy film vznikal, totiž probíhala sovětská okupace Československa. Diváci i režim tak ve snímku okamžitě rozpoznali paralelu k politickým procesům z padesátých let.

Právě tato odvážná podobnost rozhodla o osudu snímku. Film byl krátce po své premiéře zakázán a nesměl se promítat až do roku 1990. Teprve až pád komunismu a Železné opony mu umožnil vrátit se zpět na obrazovky.

Temnota, kterou vytvářeli ti nejlepší

Snímek je považován za jeden z vrcholů naší kinematografie, a to rozhodně právem. Na jeho vzniku se totiž podíleli ti nejlepší v oboru. Josef Illík zachytil svět čarodějnických procesů v černobílém obrazu, který působí realisticky, ale zároveň až dokumentárně. Všechny záběry jsou propracované do nejmenšího detailu a kamera mnohdy pracuje s tvářemi jednotlivých postav tak intimně, že to diváka dokonale vtáhne do děje.

Pocity neklidu a stísněnosti byly brilantně podkresleny hudbou od Jiřího Srnky. Ta ze snímku učinila něco víc než jen historické drama. Úzkosti evokující hudba z filmu tvoří psychologickou sondu, která zobrazuje, jak jednoduše se člověk může stát obětí systému.

V neposlední řadě je potřeba zmínit i práci samotných herců. Vladimír Šmeral v roli inkvizitora Bobliga je naprosto bravurní a jeho výkon je považován za jeden z nejděsivějších portrétů moci v české kinematografii. Neméně silné jsou i výkony dalších herců, jako Jiřího Holého, Blanky Waleské či Elo Romančíka.

Světová legenda s českou stopou

Po svém znovuuvedení na obrazovky se Kladivo na čarodějnice stalo fenoménem nejen u nás, ale i v zahraničí. Film je dnes pravidelně promítán na univerzitách i filmových festivalech jako učebnicový příklad kombinace umění a politické odvahy. V roce 2020 byl film navíc digitálně restaurován v rámci projektu Národního filmového archivu, takže si jej dnes můžeme užít v uhlazeném kabátku.

Kritici z internetových filmových serverů snímek označují za „jeden z nejmrazivějších historických filmů všech dob“. Film se objevil také na prestižních seznamech British Film Institute, který ho zařadil mezi nejzásadnější díla evropského filmu 20. století.

Pro české diváky má však Kladivo na čarodějnice ještě hlubší význam, jelikož je symbolem odporu proti totalitnímu režimu. Jeho vznik v době, kdy se pravda mnohdy trestala, z něj totiž činí více než jen pouhý film. Film dnes slouží i jako připomínka toho, že dějiny se mohou opakovat, a mnohdy za použití vzorců, které se poprvé objevily již před stovkami let.

zdroje: filmovyprehled.cz, csfd.cz, imdb.com