Komunisté český film Ucho okamžitě zakázali. V trezoru ležel smutných 20 let

Doba socialismu patří mezi největší kapitoly naší moderní historie. Čtyřicet let trvající sovětská okupace je v některých aspektech našeho života cítit stále. Doba cenzury a tvrdé perzekuce opozice slouží jako jedna z největších inspirací dnešních filmařů. V historii české kinematografie však existují i skutečně temné příběhy umělců, které režim pro jejich názory cíleně umlčoval. Jedním z největších příkladů je režisér Karla Kachyni a jeho film z roku 1970. V trezoru skončil na 20 let!

Karel Kachyňa se narodil v roce 1924 do rodiny vládního úředníka, kterého často překládali mezi pracovišti. To znamenalo, že se v dětství velice často stěhoval. Odjakživa ho to táhlo k umění a v roce 1947 proto nastoupil na pražskou FAMU. Absolvoval v roce 1951. Právě studentská léta v prvních letech komunistického režimu v něm vybudovala velmi kritický postoj k tomuto státnímu zřízení. Kachyňa se nejprve po skončení studií věnoval především dokumentárnímu filmu, brzy však přesel na hrané snímky. 

Ze slávy k cenzuře

První Kachyňovy filmy se dočkali velmi pozitivní odezvy od diváků i úřadů. Především filmy Král Šumavy (1959) a Práče (1960) pomohly jeho jméno vyzdvihnout na výslunní. Diváci ocenili především jeho schopnost důvěryhodně ztvárnit psychologii postav a umění zachycování každodenních situací. Zajímaly ho hlavně postavy outsiderů, kteří i přes svou zdánlivou netečnost cítí velmi hluboké emoce. Nepotrpěl si na pozlátko a okázalost a klonil se spíš k realismu a naturalismu.

Po prvních větších úspěších na konci padesátých a začátku šedesátých let se jeho tvorba začala měnit. Osobitý styl si sice zachoval a nadále ho rozvíjel. Stal se jedním z hlavních představitelů filmového směru české nové vlny. Jeho tvorba se stávala stále otevřeněji kritická vůči socialismu a sovětskému svazu. Během Pražského jara mu to do určité míry procházelo, po příjezdu vojsk Varšavské smlouvy a nástupu normalizace se však situace změnila. Největší rána pro Kachyňu přišla v roce 1970.

Patří mezi TOP filmy české kinematografie

Snímek Ucho patří mezi nejkvalitnější díla české kinematografie. Sleduje život ministerského náměstka Ludvíka (Radoslav Brzobohatý) a jeho manželky Anny (Jiřina Bohdalová). Příběh se odehrává v padesátých letech během jediné noci. Pár se vrací z večírku politické smetánky a zatímco Anna je v dobré náladě, Ludvík začíná být stále více paranoidní. Má totiž pocit, že v domě někdo byl a nechal tam odposlouchávací zařízení. Strach narůstá, vše však vykulminuje ve chvíli, kdy nad ránem zazvoní telefon s překvapivými novinkami.

Námět pochází z pera spisovatele Jana Procházky. Ten byl jednou z klíčových postav Pražského jara, pomáhal tvořit Bohumilu Hrabalovi a Arnoštu Lustigovi a stál za vznikem filmů jako třeba Démanty noci nebo Sedmikrásky Věry Chytilové.

V padesátých letech začal proti režimu otevřeně vystupovat kritizoval cenzuru. Už jen z této spojitosti měl u vedení státu film Ucho takzvaný černý puntík. Cynická atmosféra kriticky laděného snímku jeho osud zpečetila. Film hned po dokončení v roce 1970 skončil v trezoru a nepodíval se z něj až do revoluce.

Pozdní uznání

Do kin tak snímek poprvé zamířil až v červnu roku 1990. V čerstvě svobodné společnosti se stal okamžitým hitem. Byl totiž stejně aktuální v době svého vzniku, jako v posledních měsících režimu. Odposlouchávání a strach byly přítomné během celé socialistické vlády u nás. Kachyňa po revoluci získal také celou řadu ocenění. Například Českého lva v roce 1995 a cenu MFF Karlovy Vary v roce 1999. Obě za dlouhodobý umělecký přínos. Zemřel v roce 2004 ve věku 79 let.

Zdroje: ČSFD, Wikipedie, Filmový přehled