Za socialismu se to házelo do šrotu. Teď se cenovka vyšplhala na 40 000 Kč

Někdy se nestačíme divit, o co všechno mají současní sběratelé zájem. Skupují i věci, které bychom my ostatní s klidným svědomím hodili do kontejneru nebo odnesli do sběrného dvora. A protože tentokrát mám na mysli kovové předměty, připomnělo mi to časy, kdy existovaly takzvané „železné soboty“. Samozřejmě za socialismu.

Člověk tehdy vynosil všechny nepotřebné kovové předměty na hromadu před dům. Pak přijel traktor nebo náklaďák, pár chlápků to naložilo a šrot odvezli do sběrných surovin. A mezi tím vším i staré plechové, často už rezavé či vybledlé reklamní cedule a vývěsní štíty.

Smaltované cedule: královny staré reklamy

A právě na ty se dnes sběratelé dívají úplně jinak. Povýšili je doslova na poklady. To, co ještě před třiceti lety končilo ve šrotu, visí v obýváku nad sedačkou nasvícené jako renesanční obraz. Tam, kde jiní vidí odpad, sběratel vidí potenciální aukční trhák. A největší hvězdou retro renesance jsou smaltované cedule. Je mezi námi jistě ještě spousta pamětníků, kteří vědí, že kdysi visely všude: na nádražích, v hospodách, garážích, na obchodech či na pumpách.

Smaltované cedule vznikaly už koncem 19. století. Těžké, lesklé a téměř nezničitelné. Při výrobě se na ocelový plech nanesly vrstvy emailu a celé se to vypálilo v peci. Výsledkem byla cedule, která přežila všechny vlivy počasí i desetiletí lidské lhostejnosti.

Smalt vystřídaly neony

Pak ale přišla doba, kdy se objevily neonové trubice. To byla pecka. Najednou místo plechu světelné tabule. Neony byly moderní, svítily i blikaly, což přitahovalo každé zvědavé oko. Nejmodernější reklama. Navíc byly neonové reklamy levnější. A tak smaltované cedule zmizely rychleji než rohlíky v akci. Skončily v kůlnách, na půdách a ve sběrných surovinách. A přitom by za ně dnešní sběratelé dali půlku výplaty.

Sběratelská horečka ve světě

Zajímalo mě, jestli je zájem o staré plechové a smaltované reklamní cedule výsadou českých sběratelů nebo jestli se něco podobného děje i v zahraničí. Možná, že i vy si říkáte, že sbírání čehokoliv je česká specialita. Omyl. V zahraničí se odehrává ještě větší šílenství než u nás. Tedy, alespoň co se starých smaltovaných cedulí týká. Podle zahraničních sběratelských webů jsou vintage enamel signs v USA, Británii i Austrálii naprostým hitem.

Porcelain signs: milionový byznys

V Americe se jim říká porcelain signs a některé kusy — hlavně benzínové značky, Coca-Cola, Ford nebo vývěsní štíty starých čerpacích stanic — se prodávají za desítky až stovky tisíc dolarů. A co je nejzajímavější? Zatímco u nás se mnoho cedulí zachránilo, v zahraničí je většina původních kusů pryč. Vyhodily se do šrotu nebo skončily na skládkách. O to větší cenu ty zbývající kusy mají. Dnes tamní sběratelé tedy usilovně pátrají po originálech, které ještě zbyly. Takže odpověď na mou řečnickou otázku zní: „Ano, i v cizině se sbírá. A ještě s větší vášní než u nás.“

Ze šrotu designový klenot

V Česku mají o smaltované reklamní tabule zájem hlavně muzea pro doplnění sbírek a sběratelé pro zisk. Ale v cizině si je opravdu lidé vyvěšují i v domácnostech. Inu, „proti gustu žádný dišputát.“ Velké množství takových reklamních cedulí je možné brát doslova jako umělecké dílo. Nebyly na nich jen nápisy, ale i různé obrázky, které malovali skuteční malíři. Navíc jsou tyto produkty artefaktem vypovídajícím o časech minulých. O tom, jak žili naši předkové. O kvalitní řemeslné práci.

Proč se vlastně reklamní cedule a vývěsní štíty sbírají? Možná proto, že mají něco, co dnešní svět ztrácí: poctivost. Byly těžké, zpravidla ručně vyráběné, barevné, esteticky vyvážené. A uchovávají v sobě příběh podnikatelů, kteří si je nechávali vyrobit. Jsou připomínkou doby, kdy reklama nebyla digitální, ale doslova hmatatelná. A tehdy se věci vyráběly tak, aby něco vydržely. A ne, aby se rozpadly po dvojím použití jako dnes a zákazník si musel pořizovat stále nové. Sběratelé říkají, že značnou roli hraje i nostalgie.

Když cedule vyprávějí příběhy

Některé reklamní tabule jsou ikonické. Ty od benzínek, pivovarů, tabákových firem či Hodinářství Eternitas, Kolínská cigoria nebo Sidol – cídidlo kovů. Jiné jsou až překvapivě obyčejné: „Pozor schod“ či „Zákaz vstupu“. Každá z nich je kouskem lidské historie. A sběratelé ji odhalují a zachraňují jako archeologové současnosti. A možná je to dobře. Je fajn, že si vážíme starého řemesla. Že chápeme, že i kus reklamního plechu může být uměním a svědectvím naší minulosti. Možná právě teď visí ten váš budoucí poklad někde zapomenutý na rezavém hřebíku.

Mrkněte na některé z nich: Smaltovaná cedule Krakovská pojišťovna, která má místy rez, opadaný smalt a různé oděrky, má přitom při rozměru 61×46 cm cenu kolem 40 tisíc korun. A prostřelená plechová cedule „ACHTUNG! MINEN“? Těžko říci, za kolik se vydraží… Proto až příště půjdete kolem staré kůlny a uvidíte na ní rezavou ceduli, nezavrhujte ji. Dejte šanci i cedulím, které nejsou dokonalé. Odřeniny, škrábance, rez: to není vada, ale patina, kterou přinesl čas.