Do práce nešel celých 10 let. Mladík z Moravy se na internetu pochlubil, že bez hnutí prstem žije v blahobytu s rodiči
Docela často chodím kolem pobočky úřadu práce a ta fronta před ním mluví za mnohé. Někdo v ní tiše svírá igelitku s papíry, jiný po telefonu hlasitě diskutuje o tom, co dělal v sobotu. A z této směsi dojmů se rodí historky o lidech, kteří roky nehnuli prstem a přesto se prý mají skvěle.
Pod článkem o tom, jak vlastně vzniká starobní důchod, se sešla společnost, kterou by snad nevymyslel ani dobrý scenárista. Místo koeficientů a tabulek se tam začaly vršit historky z panelákové chodby, z autobusu i z hospody u nádraží. Čtenáři přestali počítat a začali rovnou účtovat.

Vladimír Jirka poslal do éteru větu, kterou by redakce nejraději viděla vypípanou: „Ale tihle paraziti celý život a hlasitě se nám chechtají!“ Další čtenáři přihazovali podobné názory. Jeden psal o zdravých lidech, kteří se podle něj celý život vezou na ostatních. Druhý namítal, že takoví sice žádnou penzi nepobírají, zato na dávkách prý shrábnou víc než leckterý důchodce.
Třetí popisoval sousedy, kteří odpracovali sotva pár dní a už čtyřicet let jsou uznaní invalidními.
Spočítejme si ten pověstný blahobyt
Od roku 2026 funguje takzvaná superdávka, tedy dávka, která čtyři různé spojila do jedné. Pohltila peníze na živobytí, na děti i na bydlení a přibyla v ní složka, které stát říká pracovní bonus. Funguje jako pojistka proti přesně té výtce, kterou lidé míchají do diskusí.
Kdo v domácnosti nemaká, nepodniká a ani nezvedne prst směrem k úřadu práce, na bonus vůbec nedosáhne a jeho výplata spadne dolů. Úřednice si dnes navíc posvítí i na to, co má žadatel zaparkované před domem a co mu leží na účtu. Kdo přijde s prázdnou peněženkou ale dvěma auty, odejde s prázdnou.

Prověrka se navíc po čase vrací. Životní minimum jednotlivce se pohybuje kolem pěti tisíc korun, což je částka, za kterou se toho vskutku moc koupit nedá. Kdo nepracuje, neodvádí sociální pojištění, pak mu bez pojištění nevzniká nárok na starobní důchod.
Evidence na úřadu práce bez podpory se do penze započítá nejvýše ve třech letech a z doby před pětapadesátkou dokonce jen v jediném roce. Deset let strávených na gauči tedy znamená deset let, které v požadovaných pětatřiceti letech pojištění chybějí.
Přežít bez zaměstnání deset let se tedy dá. Slovo blahobyt bych ale hledala někde úplně jinde.
Polovina lidí na dávkách podle úřednice pracuje načerno
Zbývá vysvětlit, proč tolik lidí kolem sebe vidí pravý opak. Odpověď kdysi poskytla novinářce Saše Uhlové pracovnice úřadu práce, která si nepřála být jmenována, protože úředníci se k médiím vyjadřovat nesmějí. Podle ní zaměstnanci moc dobře vědí, že „minimálně polovina lidí, kteří tu pobírají dávky, pracují načerno“.
Dokázat se to prý nedá, protože všichni všechno řádně doloží a chovají se vzorně. Obdivovaný blahobyt tedy z velké části neteče ze státní pokladny, ale z práce, které nikdo nikam nehlásí. Hrdina podobných historek většinou makat umí báječně. On jen nemaká na papíře.
Takže je sice hezké, že se mladík z Moravy na internetu pochlubil, že bez hnutí prstem žije v blahobytu, ale to, že zřejmě pracuje načerno, už nedodal. A bez oficiální práce se člověk jen těžko odstěhuje od rodičů a sežene si vlastní bydlení.
Muž, který pracovat nemusí, a stejně pracuje
Doprostřed rozzuřeného davu vstoupil Ivan Chromý a napsal: „Já do práce chodit nemusím, jsem v předdůchodě a mám nasysleno.“ Mohl by tedy klidně zůstat doma až do smrti. Místo toho dodal, že do zaměstnání dál chodí, a ještě k tomu bere přesčasy.
Zatímco jedni nadávali na cizí lenost, tenhle člověk mimoděk ukázal, že práce pro spoustu Čechů není trest, ale způsob, jak si dopřávat i ve stáří. V téže debatě popsal jiný čtenář paní, která nastoupila do práce v patnácti, dvacet let odpracovala, pak se starala o nemocné rodiče a vychovala tři děti. Dnes však bere něco přes jedenáct tisíc korun.
Znáte ve svém okolí někoho, kdo se chlubí tím, že roky nešel do práce, a přesto si prý žije dobře?
Zdroje: reddit.com, denikalarm.cz, ceskeduchody.cz, zodpovime.cz
