Největší vyžírka v historii celé české televize: Náklady na jeden film převýšily i počet diváků v kinech

Existují filmy, u kterých je na první dobrou jasné, že peníze vydělají. Sotva se rozsvítí v kině, už se tam valí davy diváků. Pak jsou snímky, které jsou přijímány publikem rozpačitěji, ale přesto mají slušné tržby. Je tu však i několik takových, které nesplnily očekávání tvůrců ani v nejmenším. A přitom bylo jejich natáčení nesmírně drahé.

Nechci tvrdit, že drahý film musí být automaticky špatný. Jen někdy zírám, jak se tvůrci dokáží minout s českými diváky. Oni připravují velkolepé dílo několik let a shánějí peníze. A divák? Ten nemá zrovna náladu a řekne si, že dnes raději zůstane doma. A pustí si Slunce, seno a pár facek.

Někdy se prostě nezadaří

Anebo, a to je ještě horší, tvůrci duši českého diváka nerozumí a vsadí zkrátka na špatnou kartu. Někdy totiž lidé do kina přijdou a po skončení projekce si položí jedinou otázku: „Kolik tohle vlastně stálo?“ A jestli jsou na takový film vysoké náklady, kdo je přinese zpátky, když ne divák? Česká kinematografie už několik takových odvážných sázek do loterie zažila. Některé vyšly, jiné méně či vůbec.

K těm druhým patří i snímek Franz. Tohle životopisné psychologické až mysteriózní drama v koprodukci ČR, Polska a Německa se zařadilo mezi vůbec nejdražší české filmy posledních let. Film měl být velkolepý. Historický, výpravný, mezinárodní, s ambicí prorazit i za českými hranicemi. Jenže očekávání se nenaplnila. Zahraniční průlom nepřišel a domácí kina také nezaplnily davy diváků. A přitom publikum neříká, že to byla katastrofa. Jen, že to za ty miliony nestálo.

Odvaha, co stála 150 milionů

Na snímku Franz, který vznikl pod vedením Agnieszky Holland a vstoupil do kin v roce 2025, se rozhodně nešetřilo. Rozpočet se vyšplhal přibližně na 148,6 milionu korun, takže se zařadil mezi finančně nejnáročnější české filmy posledních let. Kina navštívilo zhruba 85 500 diváků a tržby činily něco okolo 12,4 milionu korun. A ztráta? Čísla hovoří sama za sebe.

Je jasné, že z pouhé návštěvnosti českých kin se takhle vysoké náklady vrátit nemohou. Jsou tu však i další možnosti, jak peníze získat zpět. Počítá se i s prodejem práv do zahraničí, s televizním vysíláním a se streamovacími službami. A tyto ekonomické aktivity také nějakou sumu vynesou. Snad… Prozatím je jisté jen jedno: Franz se stal jedním z největších finančních propadáků české filmové produkce.

Český divák bývá nevyzpytatelný

Nevím, jak je to v zahraničí. Ale u českého diváka mám pocit, že je rozmarný zrovna tak jako počasí. Anebo funguje jako zahrádkář: nabídnete mu vzácnou orchidej, tak si ji prohlédne, přivoní a odejde. Postavte vedle ní ale obyčejný muškát po babičce a najednou se kolem vytvoří hlouček zájemců, kterým se rozzáří oči.

Zdá se, že starší publikum preferuje komedie, kriminálky a pohádky. Mladší generace k tomu přibírá reality show, akční a sci-fi snímky a moderní tvorbu celkově. To je takové obecné zjištění. Jak to ale zařídit, aby se film trefil divákům do momentální nálady a psychického rozpoložení…

Publikum rozděleno na dva tábory

Životopis Franze Kafky natočený s obrovským rozpočtem, mezinárodním obsazením a nákladnou výpravou může zaujmout filmové kritiky či historiky. Nebo toho, kdo se o Kafku zajímá a má povědomost o jeho životě a tvorbě. Jenže běžný návštěvník snímku možná neporozuměl. Jde do kina, aby se pobavil. Chce se zasmát nebo si odnést silný příběh, který rozjitřil jeho emoce. A ne ještě dva dny přemýšlet, o čem to vlastně bylo…

Film si sice své příznivce našel, ale zdaleka ne v takovém počtu, jak tvůrci doufali. Ani recenze nemluvily jednohlasně. I když měl Franz na ČSFD hodnocení 60 %, rozdělil publikum na dva tábory:

„Mírně experimentální, zručně natočený a výpravný film s kvalitními hereckými výkony. Kdyby byl ještě experimentálnější, byl bych radši.“

„Film počítá s divákovou znalostí Kafkovy tvorby. A ostatní měli smůlu.“

„Dobře vypadající, ale ryze povrchní dílo.“

Právě tahle rozpolcenost napovídá, proč si film hledal cestu k publiku mnohem obtížněji, než jeho tvůrci doufali.

Drahé ještě neznamená blízké

Občas slýchám větu, že český film potřebuje vyšší rozpočty. Možná ano. Jenže je tu ještě něco důležitějšího. Divák si z kina potřebuje odnést emoci. Pokud ji tvůrci nedodají, mají smůlu. Divák se už ke snímku nevrátí. Takže se stává, že si lidé pouštějí některý nízkorozpočtový film ještě po třiceti letech, zatímco mnohamilionová podívaná jim zmizí z paměti po opuštění biografu.

Má podle vás česká kinematografie investovat do velkolepých filmů, nebo jsou vám bližší komornější snímky, které stojí méně, ale často si získají více diváků?

Zdroje: Kinomaniak, ČSFD, Novinky