Seznam zakázaných jmen se rychle rozšiřuje. Některá vám české úřady okamžitě zatrhnou

Ačkoli se může zdát, že výběr jména je čistě rodinná záležitost, v Evropě se kolem něj točí překvapivě široký okruh pravidel. Rodiče sice bývají těmi, kdo rozhodují jako první, ale volba nesmí dítěti komplikovat život. Některá jména totiž dokáží být pro malé školáky spíš přítěží než radostí: posměch jejich vrstevníků umí být krutý a někdy vede až k šikaně. Právě proto řada států určité podoby jmen zakazuje a v krajním případě může přijít i pokuta.

Rodiče mají právo vybrat, ale v případě nejasností mívají poslední slovo úřady. V mnoha evropských zemích jsou stanovena pravidla, která mají chránit nejen samotné dítě, ale i jazykové prostředí, do nějž se človíček narodí. Základní myšlenka těchto pravidel bývá obdobná: jméno má být srozumitelné, kulturně přijatelné a nesmí vybízet k zesměšňování nositele.

Výběr jména pro dítě je sice záležitostí rodičů, ale mluví do toho i úřady

Přestože se jednotlivé státy liší v tom, jak přísně k této otázce přistupují, všichni mají jedno zásadní přesvědčení: jméno není jen volba rodičů. V některých zemích se klade důraz na jazykovou správnost a čistotu, někde na tradici, jinde na ochranu dítěte před zesměšněním. Ovšem při použití běžného jména z kalendáře k žádnému problému nedojde.

Ten může nastat, když jde o jména neobvyklá, cizokrajná, anebo hůř vyslovitelná.  Vzhledem k jazykovým a kulturním tradicím některých národů, nejsou některá jména přijatelná. Někde vládne naprosto přísná regulace, jinde na věc převládá svobodnější pohled. Jak už jsem také nedávno psala, hanlivé nebo vulgární jméno neprojde nikomu. A to platí ve všech evropských zemích.

Nezasahuje stát regulací vlastních jmen do osobní svobody člověka?

Tak na tohle téma se v řadě zemí vedou dlouhodobě debaty. Na jedné straně rodiče, kteří chtějí dítě pojmenovat podle svého uvážení. Na straně druhé je snaha chránit dítě před tím, co si samo rozhodnout nemůže. Jak moc má nebo může stát zasahovat do takových rodinných rozhodnutí? Každá země si hledá vlastní rovnováhu: někde je přístup přísnější, jinde volnější. Každý z nich ovšem odráží specifické hodnoty dané společnosti.

Takže, ať už jsou pravidla jakákoli, jedno je jisté. Jméno není jen tak nějaké slovo. A také to není jen nějaký rozlišovací znak. Spousta lidí za ním vidí i určitou symboliku. Jak ti, co používají jména rodinných předků, tak ti, co volí dětem jména podle jejich významu či původu.  Pojďme nahlédnout do některých zemí Evropy, abychom zjistili, jak si v této záležitosti vedou.

Některé jméno vám neprojde ani u nás

V České republice se volba jména dítěte řídí Zákonem o jménu a příjmení č. 301/2000 Sb. Ten má za úkol chránit děti před jmény, která by byla hanlivá, nevhodná nebo jakkoli nepřiměřená, proto se seznam rychle rozšiřuje. Zákon zároveň respektuje českou jazykovou tradici. Ministerstvo vnitra vede rozsáhlý seznam schválených jmen, z nějž mohou rodiče čerpat. Najdou tam víc než 20 tisíc možností; od českých klasických jmen až po ta, co mají cizí původ.

Pokud byste použít chtěli jméno, které v seznamu není, musíte žádat o schválení. A ne vždy je možné uspět; některé příklady z praxe kolují mezi lidmi dodnes. A protože nás jméno provází celý život, není divu, že se kolem něj vede tolik diskusí.

A co skutečně použít nesmíte?

Chlapcům nesmíte dávat jména dívčí a naopak. Existují ovšem i jména genderově neutrální, takže výběr je dostatečný i pro tyto případy. Žijící vlastní sourozenci nesmí mít stejné jméno. Svému dítku nesmíte dát ani jméno zkomolené, domácké nebo zdrobnělé. Asi před 20 lety měli problém naši známí. Chtěli syna pojmenovat Akéla, což je jméno vlka z Knihy džunglí. Neprošlo jim to.

A jak to tedy vypadá s pravidly v Evropě?

Islanďané mají pro výběr jména velmi přísná pravidla. Důvodem je zachování islandské jazykové struktury. Když je jméno v rozporu se správnou gramatikou, úřady je jednoduše nepovolí. Uveďme si jeden příklad: v islandské abecedě není písmeno C. Proto není možné dát dítěti jméno, začínající touto hláskou (Carolina, Carmen, Camilla). A ještě tu mám takovou perličku: Na Islandu se prý nevyskytuje jméno Karen; údajně se celosvětově používá spíš v hanlivém smyslu. Jako my řekneme: „ty jsi ale trouba“, tak stejným způsobem se prý používá tohle docela pěkné ženské jméno.

Stejně tak Norové se snaží, aby jména nových příslušníků národa měla nějakou historickou či tradiční spojitost s jejich rodnou zemí. Obecně se nepovolují nekonvenční či komerční jména. A hodně obdobné je to i v ostatních evropských zemích; všude jsou zavedeny seznamy povolených jmen. Výjimku někde povoluje matrika, jinde dokonce i soud. Rozhodně však není možné dát svému dítěti jméno Hornbach nebo Bizon. A to ani u nás, ani jinde v Evropě. V Německu ovšem mohou mít Winnetoua nebo Ikeu, ale Lenina, Satana a Batmana nikoliv. Ve Švédsku naopak Ikeu mít nesmíte.

Zdroje: eIndentita, MediumSeznam, Seguidores