Starou utěrku po babičce nevyhazujte. Dnes za ni sběratelé nabízejí tisíce korun. Možná ji ještě máte doma

Visela u linky v každé druhé domácnosti. Hned vedle vařeček, poskládaná do úhledného čtverečku. Nejčastěji modrobílá, lněná nebo bavlněná, s typickým kostičkovaným či proužkovaným vzorem. Standardní výbava československých kuchyní od 50. let až do konce 80. let sála jako houba a vydržela opravdu hodně.

Vyvařovala se, žehlila k dokonalosti, opečovávala a promptně nahrazovala v rámci druhu. A žije dodnes, i když těch ploch k utírání s nárůstem myček v domácnostech ubylo. Klasické dekory jsou opět v prodeji, byť kvalita znatelně poklesla. Vzhled však stále sluší i moderním kuchyňským interiérům. Navíc se z tohoto skromného druhu kuchyňského textilu stal vyhledávaný retro artefakt.

Sbírají se nejen samotné utěrky, ale i jejich původní obaly, visačky nebo firemní loga. A mnohé z těch „obyčejných hadrů“ se v aukcích šplhají k cenám, za které bychom si jich dříve pořídili celý náklaďák.

Kde se rodily ty nejlepší aneb Podniky s tradicí

Výrobu utěrek zajišťovaly především české a slovenské textilní podniky, z nichž mnohé dnes už neexistují nebo byly transformovány, odkoupeny velkou společností, přestavěny pro výrobu jiného produktu či kulturní centrum. K nejznámějším patřily Karla – závody K. H. Borovského v Havlíčkově Brodě (založeny v roce 1852, znárodněny v roce 1948, zanikly v 90. letech), Textilana Liberec (fungovala od 60. let, zanikla 2003), Slovenské závody na výrobu lnu v Ružomberku, Moravolen Šumperk (založen 1910, zanikl 2009) a Vlněna Brno (dříve Mosilana, zlikvidována v letech 2007–2008).

Tyto podniky se pyšnily dlouhou a skvělou tradicí a vyráběly i pro vývoz. V sortimentu nechyběly kvalitní lněné a bavlněné textilie, často označované číslem vzoru, razítkem nebo přiloženým papírovým štítkem. Některé druhy utěrek byly určeny výhradně pro západní trh.

Příběh jedné továrny

Šumperská textilka Moravolen, založená v roce 1910 pod názvem Mährische Leinenindustrie, se specializovala na zpracování lnu a bavlny. Patřila k nejvýznamnějším závodům svého druhu v Československu. V dobách největšího rozkvětu zaměstnávala přes 1200 lidí a vyvážela utěrky a ubrusy i do Skandinávie nebo USA. Název Moravolen získala po znárodnění roku 1958.

Po roce 1989 se i tento podnik pokusil o transformaci, ovšem neúspěšně. Vstup zahraničního investora se nezdařil a výroba postupně zanikla. V roce 2009 byl areál definitivně uzavřen a většina budov následně zbourána. Přesto se výrobky Moravolenu dodnes nacházejí v domácnostech a značka se mezi sběrateli těší velké oblibě.

Barvy, které měly duši

Ačkoli modrobílá utěrka tvořila naprostý základ každé domácí výbavy, nebyla jedinou variantou. Běžně se vyráběly i utěrky červenobílé a zelenobílé, a to se stejným vzorem i kvalitou. V kuchyni však působily jinak. Červené byly výraznější a energičtější, zelené naopak klidnější a decentnější. Některé podniky zkoušely v menším množství i výrobu utěrek hnědých, šedých, žlutých či kombinovaných variant.

Volba barvy závisela především na regionální tradici a na zákaznické oblibě. Někdy byla barva rozdělena i podle typu použití, modré pro kuchyň, červené do provozů nebo závodních jídelen. Přestože dnes kraluje našim vzpomínkám právě modrobílá klasika, sběratelé oceňují pestrost a různorodost těchto nenápadných kuchyňských kousků látky. Každá barva nesla jinou náladu a každá vzpomínka na dětství je tak spojena s velmi konkrétní barvou, kuchyní, mámou či domovem.

Design, který přetrval generace

Vzory utěrek byly jednoduché, pravidelné a uklidňující. Nejčastěji šlo o jemné proužky a kostičky, rypsovou vazbu, která lépe vsakovala vodu, či o modré, červené nebo zelené linky na smetanovém pozadí. Byly vyráběny ve standardizovaných rozměrech a baleny nejčastěji po třech, pěti nebo šesti kusech. Počet i vzory se občas lišily podle regionu či období, ale základní estetika zůstávala, což platí dodnes.

Jinak je tomu ovšem s cenami. Zatímco nové kousky lze stále pořídit za pár korun v ekonomických baleních, původní produkty se pečlivě naceňují po kusech. Retro utěrky s původním obalem se na aukčních portálech nabízejí za stovky až tisíce korun, v závislosti na vzoru, zachovalosti a výrobci. Raritní kolekce, zejména ty s visačkou nebo štítkem výrobního podniku, mohou mít hodnotu i 1 500 Kč (a víc) za sadu. Nejvíce ceněné jsou kousky, které nebyly nikdy použity, jsou nepoškozené a ideálně i s datací výroby.

Retro se vrací: nové značky, starý styl

S rozmachem retro vlny se na trh vrátily i originální „nové-staré“ utěrky. Řemeslné dílny a menší značky vyrábějí utěrky podle starých vzorů a technologických postupů. Mnohé z nich používají český len, obnovují staré tkalcovské stavy a ctí původní design. Jak přesně by to mělo vypadat? Pojďme si to shrnout.

Ta „pravá“ utěrka (ať už původní vintage, nebo nová v retro stylu) by měla být z toho správného materiálu (většinou stoprocentní len nebo směs lnu a bavlny). Zároveň by měla mít ten správný vzor (kostičky, proužky, jednoduché geometrické vzory), rozměr (zpravidla 40 × 60 nebo 50 × 70 cm), ideálně i štítek (razítko podniku, papírový štítek s číslem vzoru).

A samozřejmě nesmí chybět správná barva (modrobílá, červenobílá, zelenobílá, případně šedá, hnědá, žlutá). Zatímco jedni kupují retro utěrky jako praktickou kuchyňskou pomůcku, jiní je využívají dekorativně, třeba do chalup, stylových kaváren nebo jako součást tematických výstav. V módních buticích se objevují i kabelky a sukně ušité právě z „utěrkových“ látek.

Co zbylo a co nezmizelo?

Textilky, které utěrky vyráběly, často nepřežily transformaci po roce 1989. Stroje se prodaly, značky zanikly nebo byly pohlceny nadnárodními koncerny. Například areál bývalé Textilany v Liberci dnes slouží jako brownfield čekající na nové využití. A Moravolen Šumperk byl rozebrán v roce 2009. Přesto se retro utěrky neztratily, přežily ve vitrínách, zásuvkách, starých kredencích nebo truhlách na půdách. A dnes žijí dál. Je to k nevíře, ale i jejich moderní laciné varianty, jako by v sobě nesly dávný příběh… Což teprve ty původní!