Na Discopříběh koukáme už od roku 1987. Tyhle zvláštní detaily ale většině diváků utekly jak prachy 3 dny po výplatě

Existují některé filmové snímky, které nejsou jen skvělou zábavou, ale zároveň i kulturním otiskem své doby. A mezi ně patří i Discopříběh, který v roce 1987 natočil režisér Jaroslav Soukup. Přestože se u nás vysílá už téměř 40 let, několika detailů jsme si dodnes nevšimli. 

Tahle hudební komedie se zapsala do srdcí tehdejších teenagerů, ale i dospělých. Dodnes slouží jako nostalgické okno do světa socialistického Československa. Tak se totiž tehdy žilo.

Diskotéky jako únik z šedi paneláků

Teenageři osmdesátých let byli generací, která vyrůstala v poněkud paradoxním světě. Život, sevřený dohledem režimu – a proti tomu touha po vlastní identitě, stylu a svobodě. Dospívající mládež se učila číst mezi řádky, skrývat názory a hledat vlastní cestu v systému, který jim diktoval i to, co si mají myslet.

Tuzemská hudba hrála zásadní roli v životech teenagerů. Zahraniční písničky nebyly moc dostupné, a tak se Queen, Michael Jackson a Madonna šířili pomocí kazet. Ty se kopírovaly do zblbnutí. A diskotéky? To byly svatyně, kde se tančilo, flirtovalo a snilo o jiném světě. Zkrátka dospívalo. Byly únikem z šedi sídlišť a Michal David byl králem popu.

Generace, která si i v nesvobodě našla svou svobodu

Tehdejší teenageři vyrůstali v časech, kdy se svoboda musela hledat v hudbě, módě, přátelství. A právě proto jsou dodnes symbolem vnitřní síly, kreativity a touhy po autenticitě. Film Discopříběh vypráví o kominickém učni, který se snaží najít si své místo v životě. A jak už to tak u mladých bývá, jde na to tím nejblbějším způsobem. Pubertální výstřelky a generační střety vytvářejí silný příběh, který v té době rezonoval společností.

Film se stal jak hitem své doby, tak symbolem popkultury. Písně Michala Davida se staly hymnou celé generace, a i dodnes na ně někteří současníci slyší. Ať už snímek Discopříběh vnímáme jako jakýsi sociální dokument nebo jen jako komedii, každopádně je to výrazný fenomén československé kinematografie.

I v Discopříběhu se objevily určité přehmaty a podivnosti

Skoro v každém snímku se objeví nějaká drobnost, kterou veřejnost považuje za filmovou chybu. Kdo ví, jak je to v zahraničí, ale české publikum si z hledání filmových nedostatků udělalo národní sport. A předhání se, kdo najde takových chyb víc. A ani Discopříběh není žádnou výjimkou.

Jsou tu všelijaké drobnosti, ale jeden zásadní přehmat. Člověk u sebe musel mít vždycky občanský průkaz. Když Jirku, kterého si zahrál Rudolf Hrušínský nejmladší, zadrží VB proto, že nahý přeběhl náměstí, prohlíží si příslušník jeho občanský průkaz. Kdepak ho Jirka asi měl, když byl nahý?

Jirka jde po útěku poprvé tajně spát domů a zaspí. Poté utíká, aby ho nechytil otec. Ve výtahu stiskne tlačítko někde uprostřed, ale vyjede až na střechu domu. I když se děj odehrává v Plzni jsou vidět tramvaje s pražskými čísly. Když Jirka stopuje, zastaví mu Avia s plachtou. V dalším záběru se ale veze na korbě bez plachty. Když je Jirka v kadeřnictví, aby ho Jitka ostříhala, je v levém horním rohu vidět mikrofon. A ten se pomalu ztrácí ze záběru.

Zajímavosti z natáčení

Režisér Jaroslav Soukup při obsazení Rudolfa Hrušínského nejmladšího vůbec netušil, že jde o vnuka slavného herce. Ladislav Potměšil si při scéně na železniční stanici natrhl sval na noze. Navíc se zranil při úderu do dveří, když se rozbilo sklo. Bylo předem naříznuté, aby se efektně rozletělo.

Nečekaná láska během zkoušek: Mariana Slováková (Eva) se během příprav zamilovala do chlapce, který místo Rudolfa Hrušínského četl jeho pasáže při scénářových zkouškách. Premiéry se nedočkal herec Karel Vochoč, který hrál kominického mistra. Krátce před ní dostal infarkt.

Zdroje: ČSFD, Wikipedia, super.cz