Hračka, za kterou bychom se v roce 1980 na sídlišti klidně i poprali. Dneska by ji děti radši vyhodily z okna

Každá generace má svou ikonickou hračku, kterou si tehdy bránila zuby nehty, zatímco dnešní děti by nad ní jen nechápavě kroutily hlavou. V socialistickém Československu, kde byl nedostatek zboží a improvizace byla součástí každodenní reality, se i zdánlivě obyčejný předmět dokázal proměnit v symbol prestiže a dětské touhy. A právě o takovou „věc z ničeho“ jde i v našem příběhu.

V osmdesátých letech neexistovaly regály plné moderních hraček, videohry nebo chytré telefony. Děti si zábavu často vytvářely samy. Z improvizovaných pomůcek, z toho, co bylo po ruce. Kdo chtěl být hvězdou třídy, musel přijít s něčím, co se nedalo snadno koupit, co bylo jiné a vzácné. A právě takový fenomén se rozšířil po školních dvorech a sídlištích. Malé kousky plastu, které původně vznikly s úplně jiným účelem, se staly předmětem výměn, sázek i nekonečných her.

Prestiž na krku a rivalita ve třídě

Kdo jich měl víc, měl „vyšší postavení“. Vzácnější kusy byly ceněny takřka jako platidlo. Přátelství, rivalita i výměnné obchody mezi dětmi se odehrávaly právě kolem nich. Nešlo o složitou elektroniku ani drahou importovanou hračku ze Západu. Byl to předmět obyčejný, levný a přesto výjimečný. Šlo o plastové dílky ve tvaru písmene C, takzvaná céčka.

Céčka přitom nezačínala jako hračka. Byly to plastové výlisky ve tvaru písmene C, původně určené jako spojky do závěsů. Jednoduše se do sebe zaklapávaly a tvořily řetězy. Až v 80. letech si je osvojily děti a z drobné součástky se stal sběratelský artikl i módní doplněk. V prostředí trvalého nedostatku a obtížné dostupnosti „západních“ lákadel představovala céčka něco, co bylo na očích a co šlo ukazovat, vyměňovat i vyhrávat. Vlastnictví vzácnějších kusů dávalo najevo prestiž. Když jste měli průhledné, perleťové nebo dokonce svítící (fosforeskující) kousky, spolužáci okamžitě zpozorněli.

Mánie, která se šířila od Jablonce

Fenomenální rozmach céček se často spojuje s Jabloncem nad Nisou, městem se sklářskou tradicí, kde se z plastových spojek staly ozdoby pro děvčata. A pak už to šlo rychle. Z regionální vychytávky se stala celostátní mánie. Děti napříč republikou sbíraly, směňovaly a nosily céčka po desítkách i stovkách na krku, v kapsách i na batohu. A vznikla i „ekonomika“: mezi barvami a tvary se stanovovaly směnné kurzy, jako by šlo o malé měny. Zúčtovací jednotkou bývalo obyčejné céčko a podle lokálních „burzovních“ pravidel se přepočítávaly ty vzácnější. Třeba tvar S, D, § nebo fosforeskující varianta.

Hra „čára“ aneb hazard na školním dvoře

Céčka nebyla jen na parádu. Z jejich řetízků se stával vklad do hry „čára“. Z určené vzdálenosti se céčka házela ke křídou vyznačené lince. Kdo dohodil blíž, bral bank. Hrálo se o jednotlivé kousky i celé svazky, pravidla se lišila školu od školy, ale princip byl všude tentýž. Odvaha riskovat a naděje na rychlý zisk. Vznikala přátelství i spory, někde i legendy o neporazitelných házečích. Z dnešního pohledu prosté, tehdy však napínavé drama na každou přestávku.

Když pop zpívá o plastu

Málokterá hračka se tak nenápadně zapsala do kultury. Největší pečeť jí vtiskl Michal David, když v roce 1985 uvedl svůj dnes už legendární hit „Céčka, sbírá céčka“. Písnička se okamžitě stala hymnou celé generace. Refrén se zpíval na školních dvorech a posvátný status céček tím dostal i oficiální potvrzení v pop music. Fenomén, který se do té doby šířil hlavně šeptandou a hrami, byl rázem slyšet z rozhlasu i televizních estrád. I díky tomuto hitu se z céček stal společný jazyk generace Husákových dětí.

Od front a výhrůžek k prázdným pultům

Zatímco v 80. letech se céčka sháněla obtížně a někteří domácí výrobci je dělali na improvizovaných lisech, dnes je realita opačná. Zájem je minimální. Doba se změnila, nabídka zábavy explodovala a pár plastových kroužků už prostě neohromí.

V roce 2007 céčka oficiálně zařadilo do svých sbírek Národní muzeum. To, co bývalo předmětem výměn, sázek i dětských slz, dnes najdete jako artefakt novodobých dějin v katalogu sbírky Hry a hračky. Céčka jsou tu popsána přesně, včetně původu, materiálu a různých tvarů. Jejich původní praktická funkce byla zcela překryta tou symbolickou. Z praktické spojky se stal symbol doby. Řetízky, které jsme kdysi s pýchou nosili na krku, dnes patří do vitríny.

Proč by je dnešní děti vyhodily z okna?

Dětem roku 2025 nic neříká nedostatek ani vymýšlení zábavy z ničeho. Dnešní hračky jsou hned po ruce, seriály běží pořád dokola a telefon je zároveň konzole, foťák i okno do světa. Tam, kde naše generace soutěžila o perleťové céčko a trénovala vyjednávání u školního plotu, dnešní děti sbírají digitální trofeje nebo virtuální předměty ve hrách obchodují v digitálních světech. Céčka by tak možná skončila v šuplíku nebo rovnou v koši. A přece mají hodnotu. Vyprávějí o době, kdy fantazie nahrazovala nedostupné, kdy se z plastu rodila pospolitost a kdy jediným kapitálem byly šikovné ruce a dobrý hod k čáře.

Zdroje: hradec.rozhlas.cz, medium.seznam.cz, ceskatelevize.cz