Vypadala jako nejhodnější žena, jakou nám kdy televize ukázala. Až po letech vyšlo najevo, že nám věšela bulíky na nos

Televize za dob Československa byla místem, kde se psaly příběhy, které měly sílu oslovit miliony diváků. V éře, kdy byl televizor středobodem každé domácnosti, se lidé pravidelně scházeli, aby sledovali oblíbené seriály a filmy. Na obrazovkách se objevovaly postavy, které působily bezchybně. Hodné, laskavé, krásné a důvěryhodné. Až později si diváci uvědomili, že jejich oblíbená hrdinka vlastně nebyla tak úplně tím, za koho ji měli.

Obrazovky však vždy uměly vytvořit iluzi dokonalosti. V prostředí, kde se diváci upínali k obrazovce jako k oknu do světa, působily seriálové postavy často až příliš ideálně. Každý úsměv, gesto a slovo mělo váhu, která utvářela náladu celé společnosti. Proto nebylo snadné odlišit, co je skutečné a co jen dobře napsaný scénář.

Když andělská tvář skrývala tajemství

V 70. a 80. letech se mezi nejvýraznější herečky dostala tvář, která na obrazovce působila jako ztělesnění půvabu a dobroty. Její postava byla jemná, elegantní a na první pohled andělská. Diváci ji milovali a mnozí si mysleli, že její hrdinka bude vždy jednat správně. Jenže scénář připravil obrat. Žena, která měla být symbolem ctnosti, začala ukazovat i svou odvrácenou tvář.

Náhle se ukázalo, že divákům věší bulíky na nos. A že za krásnou tváří se skrývá manipulace, lež či vypočítavost. Typickým příkladem byla role ve filmu Slečna Golem (1972), kde na první pohled působila jako nevinná a okouzlující žena, avšak postupně odhalovala i méně lichotivé stránky. Postavu ztvárnila Jana Brejchová, jejíž kariéra byla už tehdy obdivuhodně bohatá.

Herečka, která dokázala víc, než jen okouzlit

Ačkoli role mohla působit klamavě, výkon Jany Brejchové byl obdivuhodný. Dokázala svou postavu obohatit o hloubku a emoce, díky nimž působila věrohodně. Byla nejen krásná, ale také nesmírně talentovaná. Uměla diváka zmást, vtáhnout do děje, a nakonec i šokovat. Její schopnost propojit půvab s dramatickým herectvím byla v tehdejší československé kinematografii jedinečná.

Brejchová patřila k hvězdám, které se prosadily nejen doma, ale i v zahraničí. Její kariéra zahrnovala desítky rolí, v nichž se střídala dramata, romantické příběhy i komedie. Zahrála si například ve filmech Noc na Karlštejně (1973), Kráska v nesnázích (2006) nebo Hodíme se k sobě, miláčku…? (1974), které dodnes patří k nejvýznamnějším dílům československé kinematografie. Bez ohledu na žánr vždy dokázala divákům předat silný zážitek. A právě v rolích, kde se od ní očekávalo jen půvabné „hodné děvče“, dokázala překvapit nejvíc.

Příběh, který oklamal celé Československo

Období ČSSR bylo časem, kdy televize často zjednodušovala realitu a nabízela idealizovaný obraz společnosti. Proto diváky překvapilo, když postava, která působila dokonale, najednou ukázala úplně jinou tvář. Připomněla divákům, že ne všechno, co vidí, je skutečné. A že na obrazovce může být pravda složitější.

Ačkoliv diváci cítili zklamání z toho, že jejich oblíbená postava nebyla tak čistá, jak se zdála, zároveň si uvědomili, jak skvělý výkon herečka podala. Brejchová dokázala dát své roli lidskost a věrohodnost – a právě proto působila postava tak uvěřitelně.

Odkaz, který přežil obrazovku i čas

Dnes je jasné, že Jana Brejchová patří k největším ikonám československého filmu a televize. Její krása a šarm zůstávají nezapomenutelné, ale ještě důležitější je její schopnost přenést na diváka opravdové emoce. Role, v nichž působila jako křehká a hodná žena, ale nakonec ukázala jinou tvář, zůstávají ukázkou její herecké brilance.

A i když nám tehdy „věšela bulíky na nos“, bylo to jen prostřednictvím své televizní role. Herečku samotnou za to diváci milovali ještě víc. Dokázala totiž, že skutečně velká herečka nemusí být jen krásná. Musí být i pravdivá, uvěřitelná a schopná překvapit. To všechno Jana Brejchová bezpochyby byla a navždy zůstane zapsaná do historie československé kultury.