Jandera ze Sanitky byl hrdina obrazovek. V soukromí ale prožil věci, ze kterých běhá mráz po zádech
Sledovat v Google Zprávách
Některé televizní postavy jsou zahrány tak přesvědčivě, že je vlastně ani nedokážeme oddělit od jejich představitelů. Vzpomínám si třeba na seriál Sanitka. Sirény, napětí, noční výjezdy, boj o lidské životy. A tam doktor Jandera, skvěle ztvárněný Jaromírem Hanzlíkem. Postava k nezapomenutí. Přiznejme si upřímně, kdo z nás pamětníků tenkrát neseděl u televizoru jako přikovaný?
Mimochodem, když jsme kdysi Sanitku sledovali, ani ve snu by mě nenapadlo, že ji budu vídat v televizním programu ještě téměř po pětačtyřiceti letech. Mnoho jejích herců už dávno není mezi námi, ale seriál si stále nachází nové diváky.
Národ závislý na seriálech
A já se tomu vlastně ani nedivím. U nás doma totiž bývalo sledování Sanitky skoro rodinným obřadem. Jakmile zazněla úvodní melodie, bylo po hovorech. Táta vypnul rádio, maminka odložila pletení, aby necinkala jehlicemi. A já měla pocit, že se na hodinu zastavil celý svět. To se nesmělo ani nahlas dýchat. Jinak se ozvalo syčení, jako bychom mezi sebou měli klubko hadů. Stejné to bylo ve všech rodinách.
Češi i Slováci byli odjakživa milovníci seriálů. A i když jsme měli nejprve jeden a pak dva programy, a funkci dálkového ovladače zastával nejmladší člen rodiny, důležité bylo, že na obrazovce stále běžel nějaký seriál. Jeden skončil a už se chystal další. Měli jsme tehdy seriálového mága, scenáristu Jaroslava Dietla. A ten jako by je sypal z rukávu. Nebyl ovšem jediný. Ke zmíněné Sanitce napsal scénář Jiří Hubač. Ať se nám tehdejší doba líbila či nikoliv, nelze tvůrcům upřít, že seriály byly zpracovány velmi přitažlivě.
Jandera zachraňoval životy, Hanzlík sváděl osobní bitvy
A nebylo to tak, že jsme se dívali, protože nic jiného v televizi prostě nebylo. My jsme se na ně těšili. A nejvíc na výkony herců. Sobotní seriálové večery jsme si nenechali nikým narušovat. To se i telefon vytahoval ze zásuvky. A kdyby zvonil soused, měl by smůlu. Anebo by se musel dívat s námi a pak teprve sdělit důvod své návštěvy. Ale oni vlastně u televizorů seděli v tu dobu všichni, co zrovna nebyli v práci.
A jednoho dne přišel čas Sanitky Jiřího Hubače. S Janderou. Byl to přesně ten typ seriálové hrdiny, který nám vyhovoval. A Hubač to věděl. Na druhé straně, kdyby nám tehdy na obrazovku šoupli Sylvestra nebo Arnolda, tak nevím, nevím…
Jandera patřil k statečným hrdinům, byl chytrý, ale také paličatý; jako by mu Hubač roli ušil na míru. Jenže čím jsem starší, tím méně myslím na Janderu a více na Hanzlíka. My jsme se tehdy soustředili jen na postavu a sledovali její dramatický příběh. A málokdy nás napadlo, že osudy herců mohou být někdy mnohem dramatičtější než příběhy postav, které hrají. Jaký tedy byl ten Hanzlíkův?
Když se z kluka bez umělecké školy stane hvězda
Dnes si málokdo uvědomí, jak velkým umělcem vlastně byl. Tím spíš, že nám už před léty zmizel z očí. Někteří herci hrají až do posledního dechu, ale Jaromír se v určitou dobu stáhl a odstěhoval se do Švýcarska. Ovšem za své éry byl hvězdou první velikosti. Nikoli ale takovou, která si každé ráno fotí snídani na sociální sítě a čeká na lajky. Byl skutečnou filmovou a divadelní star. Na obrazovkách i divadelních prknech zářil neustále a zahrál prakticky jakoukoli postavu. Uvěřitelně, přesvědčivě, zajímavě.
Hrál v době zlaté éry československé kinematografie. A točil jeden film za druhým: Postřižiny, Léto s kovbojem, Noc na Karlštejně nebo Jak utopit doktora Mráčka. Kromě toho byl členem Vinohradského divadla, a to už od svých 18 let a bez umělecké školy! Jen na základě talentu. Pak přišla Sanitka. A zatímco Jandera působil na obrazovce dost sebejistě, v soukromí to měl Jaromír Hanzlík mnohem složitější.
Přísnost, tresty a kritika ostatních
Už samotné dětství nebylo úplně růžové. Prožil si rozvod rodičů a vyrůstal převážně s otcem. Od mládí se musel spoléhat sám na sebe. Brzy se oženil a s manželkou Jaroslavou měli syna Davida. Ale cesty manželů se nakonec rozešly. Posléze následovalo soužití s Janou Brejchovou, které skončilo po dvanácti letech. Tereza Brodská, dcera Jany Brejchové, Hanzlíka označila jako tvrdého a despotického muže. Když tohle všechno člověk prožívá a musí přitom točit a vydávat se před očima diváků za šťastlivce – no není to snadný úkol.
Vyhoření, o kterém se tehdy moc nemluvilo
A pak Jaromíra postihlo něco, o čem dnes slýcháme na každém kroku. Vyhoření. Hanzlík zažil obrovské pracovní přetížení v devadesátých letech. Byl jako sportovec, který běžel maraton bez jediné pauzy. Až jednoho dne zjistil, že mu došel dech. Cena za to byla vysoká. S úplným vyčerpáním se potýkal několik let. Nejen, že už nechtěl hrát, ale ani nemohl. V těch dobách se o únavě a psychických problémech nemluvilo. Lidé se za ně styděli.
Doktor Jandera zachraňoval druhé a Jaromír Hanzlík musel zachránit sám sebe. Dobře věděl, že život není seriál, kde to všechno po závěrečných titulcích skončí. U herců to po nich naopak všechno teprve začíná… Dnes Jaromír žije mnohem klidnějším životem než kdysi. Snad si to po peripetii vztahů a veleúspěšné kariéře zaslouží, co myslíte?
Zdroje: ČSFD, Wikipedia, Deník
