Dnes slaví 75. narozeniny náš nejkrásnější český herec: Jeho filmy zlidověly a miluje ho celé Česko

Když se na obrazovkách rozezní jemná fanfára, zasněžený dvůr se zatřpytí a dívka utíká od lesa, víme, že Vánoce jsou opravdu tady. A v tu chvíli se znovu objeví i on: pohádkový princ s lišáckým a současně klidným pohledem, juvenilním, a přitom pevným hlasem, a především s noblesou, kterou měl jen málokdo. Jeho představitel nepochybně patří mezi nejkrásnější a nejoblíbenější české televizní aristokraty.

Čas utíká, život se řítí kupředu a kamera ukazuje čím dál tím vzdálenější minulost. Je až neuvěřitelné, že ten roztomilý mladík, který se nesmazatelně zapsal do srdcí československých diváků (a především divaček), dnes slaví 75. narozeniny.

Kluk z plakátu

Narodil se 26. října 1949 v Konici na Prostějovsku. Vystudoval herectví na brněnské JAMU, hned po škole vstoupil do angažmá v Divadle bratří Mrštíků a odtud už vedla přímá cesta před kameru. Právě ta Trávníčkovi vždy obzvláště slušela (jak se záhy ukázalo).

Zásadní kariérní průlom mu přinesl rok 1973. Role prince v legendární pohádce Tři oříšky pro Popelku ho přes noc proměnila v idol paní a dívek (nejen) českých. Jeho fotografie vystřižené z časopisů zdobily nejeden holčičí pokojíček, zatímco hoši, mladíci a muži mu záviděli charisma, které by se dalo krájet i dnes.

Jeho přirozenost ruku v ruce s takříkajíc vrozenou šlechtickou důstojností a vtipem vytvořily obraz prince, který nezestárl ani po padesáti letech.

Princ, kterého museli namluvit

Paradoxní je, že ve své nejslavnější roli nemluví svým hlasem: kvůli výraznému moravskému přízvuku byl tehdy postsynchronizován Petrem Svojtkou. Ale věc je o to paradoxnější, že postupem let se sám Trávníček vypracoval na jednoho z našich nejlepších a nejvyhledávanějších dabérů.

Jeho hlasem promlouvají herci jako Alain Delon, John Travolta nebo Mel Gibson. V komediích ze série Policejní akademie daboval herce Steva Guttenberga (Mahoney), v seriálu MASH neodolatelného Alana Aldu a v mnoha filmech i italského herce Terence Hilla.

Z herce, který kdysi sám potřeboval dabéra, se stal mistrem hlasu, který by mohl učit druhé. S přirozenou kadencí, elegancí a jistotou ovládá všechny vlastnosti hlasu a jako alchymista je dávkuje tak, aby byl výsledek vždy poutavý, strukturovaný a autentický.

Pohádkový i civilní herec

Nikdy nebyl jen princem z plakátu. Ukázal, že jako herec dovede využívat celou škálu hereckých prostředků a vytvořit postavy jak dramatické, tak civilní. Kromě Popelky zazářil v pohádkách Třetí princ či ve východoněmeckém filmu Schneeweisschen und Rosenrot, natočeném podle pohádek bratří Grimmů.

Svoji zatím poslední pohádkovou roli (král po boku Ljuby Krbové) si zahrál v roce 2006 v televizním filmu Lojzička je číslo.

Pozoruhodnou hlavní dramatickou roli pak ztvárnil například v televizním dramatu Vnitřní zrak (1983) v adaptaci Malířské povídky od Františka Langera.

Jeho tvář i hlas provázely generace diváků nejen na televizních obrazovkách. Spolupracoval s Činoherním klubem a dalšími divadly, v Hudebním divadle Karlín působil na počátku 90. let jako umělecký šéf a od konce 90. let stojí v čele Divadla Skelet (později přejmenovaného na Theatre Illusion Biograf), které založil.

Až napočtvrté našel tu pravou

Jeho soukromí by samo vydalo na film. Ženil se hned čtyřikrát. Jeho první manželkou byla herečka, druhou baletka, třetí potkal přímo v organizačních složkách vlastního divadla. Až napočtvrté našel tu pravou: v roce 2015 se oženil s Monikou Fialkovou. K potomkům z předchozích partnerství přibyl z tohoto vztahu syn Maxmilián.

Bez ohledu na rodinné kotrmelce mluví o svém otcovství vždy s hrdostí: „Děti jsou to nejdůležitější, co člověk může v životě zanechat,“ řekl v jednom z rozhovorů.

Všudypřítomný šarm

Trávníčkův herecký projev byl vždy založen na klidu, kultivovanosti a schopnosti říci pohledem často víc než slovy. Nikdy nepotřeboval efekty ani okázalost: vždyť „stačí“ přesné gesto, tón, přítomnost. Snad i proto působí jeho postavy opravdově i po desetiletích. Každé postavě dodal vždy noblesu, s jakou kdysi jezdil na koni za Popelkou; ať už hrál šlechtice, nebo muže „neurozeného“.

V době, kdy české herectví hledalo rovnováhu mezi realismem a stylizací, byl právě Trávníček zosobněním staré školy: noblesní, ale ne chladný; jemný, ale ne křehký. Jeho princové nejsou pohádkoví panáci. Jsou to muži s duší, kteří se dokážou omluvit, zasmát i absolutně zamilovat.

Rodinné stříbro

Ať už se objeví v reprízách pohádek jako princ, ve vážných rolích na divadle či filmu, jako hlas za tvářemi zahraničních herců nebo třeba jako skvělý moderátor, přítomnost Pavla Trávníčka s sebou vždy nese zvláštní kouzlo: připomíná dobu, kdy se herectví dělalo poctivě, bylo životním posláním i osobní zodpovědností. A kdy i pohádkový princ mohl být symbolem opravdovosti.

Není toho málo, za co můžeme Pavlu Trávníčkovi v den jeho 75. narozenin poděkovat:

• Za pohled, který vždy rozzáří obrazovky.
• Za hlas, který hřeje v zimě.
• A za to, že i po desítkách let nás učí věřit v pohádky.

Zdroje: ceskatelevize.cz, idnes.cz, csfd.cz