Seriál, který nenápadně ubírá energii i radost ze života. Nejčastěji ho sledují Češky starší 50 let
Sledovat v Google Zprávách
Některé pořady na nás působí jako šálek heřmánku, uklidní a uchlácholí. A pak jsou tu tituly, které navenek dělají totéž, jen po nich druhý den nějak chybí síla. Odborníci dnes tvrdí, že jeden z nejmilovanějších seriálů u nás patří přesně do té druhé kategorie.
Je natolik návykový, že se z večerní odměny snadno stane každodenní povinnost, kterou si ani neuvědomujeme.
Něco mezi rozkoší a malou neřestí
Začnu u sebe. Když venku poprchává a den za moc nestál, nic se nevyrovná tomu, sednout si k obrazovce a nechat se unést do cizích životů. Tohle nutkání zná podle psychologů skoro každý, protože náš mozek se po náročném dni dožaduje úlevy a známý příběh mu ji naservíruje na stříbrném podnose.
Odborníci tomu říkají comfort show. Hřeje nás u srdce právě proto, že dopředu známe každičký zvrat a nemusíme se ničeho bát. Z obrazovky na nás koukají staří známí, prostředí je důvěrně oťukané a nikde nečíhá žádné překvapení. Hlava si tak konečně může dát pohov. Mozek vydechne, my vydechneme a svět, ať si chvíli počká za dveřmi.
Jenže ta úleva má svůj háček. Server Psychologie.cz ve své poradně rozebíral příběhy divaček, pro které se z nevinné zábavy stala past, ze které není snadné uniknout. Jedna z pisatelek popsala, jak po dni proseděném u seriálů cítila spíš tíhu, úzkost a vztek na sebe samu než svěžest.
Místo toho, aby si dobila baterky, je tak vybila do poslední čárky. A odpočinek, který se nepozorovaně překlopí v útěk, nikoho doopravdy neosvěží.
Past, která vypadá jako pohlazení
Tvůrci seriálů jsou v jednom ohledu skvělí psychologové. Vědí přesně, jak nás u obrazovky udržet déle, než jsme původně plánovali. Stačí, aby díl skončil v tom nejlepším, a my už klikáme na pokračování s pocitem, že přece nemůžeme jít spát, když se zápletka zrovna tak zamotala.
Vědci pro tenhle maraton mají označení binge-watching a popisují i jeho otravnou daň, takzvanou posériálovou depresi. Tak se říká té zvláštní prázdnotě, která na nás dolehne ve chvíli, kdy dohraje poslední epizoda a my zůstaneme sami se svým obývákem.
Jenže nejde jen o počet přehraných epizod. Hodně záleží i na tom, čím nás příběh celé ty hodiny krmí. Pokud se na nás z obrazovky valí jedna zrada, faleš a rodinná tragédie za druhou, tělo to vyhodnotí podobně, jako bychom tohle drama prožívali sami.
Silně napínavý obsah dokáže pošťouchnout hladinu stresového hormonu kortizolu nahoru. A když si tohle dopřáváme večer co večer, energie z nás pomalu, ale jistě mizí.
Pak už to do sebe začíná zapadat
Možná už vám v hlavě vyskočilo konkrétní jméno. Pořadem, který odborníci i samotné divačky uvádějí jako modelový příklad téhle líbezně zrádné podívané, jsou americké Zoufalé manželky. Právě tenhle populární seriál bývá označován za titul, který ubírá energii i radost ze života, a v Česku k němu nejvěrněji usedají ženy nad padesát let.
Seriál, jenž má slovo zoufalství vepsané rovnou v názvu, slouží statisícům lidí paradoxně jako balzám na pošramocenou náladu. Vyprávění se přitom od první minuty motá kolem sebevraždy sousedky, nevěr, utajených hříchů a předměstských pletek, které se vrší jedna na druhou.
Vypravěčkou je dokonce zesnulá hrdinka Mary Alice, jež shlíží na osudy svých kamarádek odkudsi shůry. Jako idylka na dobrou noc to věru nezní. Zoufalé manželky vznikly v hlavě scenáristy Marca Cherryho a na americké obrazovky poprvé vstoupily v roce 2004.
Premiéru tehdy ve Spojených státech sledovalo kolem třiadvaceti milionů diváků. V letech 2005 a 2006 si pořad došel pro Zlaté glóby v kategorii nejlepšího komediálního seriálu a Teri Hatcher přidala sošku za hlavní roli. Příběh provázel své fanynky dlouhých osm let, než se v roce 2012 neodvysílala poslední epizoda.
Hlásíte se také k věrným fanouškům Zoufalých manželek, nebo vás napadá jiný pořad, po kterém jste byli spíše na dně než plni energie?
Zdroje: psychologie.cz, flowee.cz, cs.wikipedia.org
