Babička tohle nádobí vytahovala jednou za uherský rok. Dnes je v hledáčku sběratelů

Staré talíře na půdě může mít kdekdo. Někdo je přeci jen vyhodil, jiný je schovává pro vnuky. Sběratelé dnes platí tisíce za kousky, které babičky kupovaly za pár korun. Některé servisy jdou do světa za stovky, jiné za desetitisíce. Důležité je poznat, co má hodnotu a u čeho nevadí, když se to bude dále válet na půdě.

Porcelán představuje celkem vtipný byznys. Kamarádka po tetě zdědila celou sadu talířů a myslela si, že má vyhráno. Odvezla to do starožitnictví a nabídli jí tisícovku za všechno. Druhý kamarád našel na půdě jednu jedinou vázu a prodal ji za dvacet tisíc. Rozdíly mohou být opravdu velké. 

Když procházíte starožitnosti, narazíte na výrobky z továren, které dnes často už ani neexistují. Obvykle se jedná o Horní Slavkov, Klášterec, Loket nebo Starou Roli. Dříve tyto továrny dodávaly nádobí do šlechtických sídel, pak měšťanům a nakonec díky průmyslové výrobě dostal porcelán skoro každý, takže to, co bylo luxus pro vyvolené, se následně stalo běžným vybavením domácností.

Kompletní, nepoškozený talíř je základ

Ne každý starý talíř má hodnotu, i když si to rádi myslíme. Sběratelé jsou vybíraví. Chtějí celé soupravy, chtějí je v perfektním stavu, vyžadují známé značky a hlavně hledají věci, o které stojí i ostatní. Takže když máte doma rozbitý servis, kde chybí půlka talířů a konvice má ulomené ouško, můžete si ušetřit cestu do starožitnictví, protože vám za to nikdo nic nedá.

Sběratelé samozřejmě preferují kusy bez poškození, které nemají žádné praskliny, odřené zlacení nebo uražené části. Výjimkou jsou jen extrémně vzácné kousky z první poloviny devatenáctého století, kde má i poškozený kus hodnotu, ale to se netýká běžných jídelních servisů, které měla každá druhá babička.

Další věcí je značka. Razítko z Míšně nebo Vídně vám sice pomůže, ale pozor, značky se dají padělat a existují tisíce replik, které vypadají staře, ale jsou nové. Proto než budete něco zkoušet prodávat, nechte si to raději ocenit odborníkem.

V potaz se musí vzít i móda, která se mění ze dne na den. Před deseti lety spousta lidí prahla po secesi a dávali za ni balíky peněz, dneska místo toho sbírají art deco nebo naopak baroko. Je očividné, že poptávka se mění a s ní se mění i ceny, což znamená, že co bylo včera drahé, dneska může být levné a naopak.

Cibulák mají doma snad všichni

Snad tím nejznámějším českým vzorem je cibulák. Podle mě každá rodina měla cibulákovou mísu nebo aspoň hrnek, a právě v tom je problém, protože cibulák se vyrábí dodnes a dělal se po desetiletí ve statisícových nákladech. Takže klasický modrý cibulák z Klášterce, který se začal dělat podle zahraniční předlohy koncem devatenáctého století, je sice pěkný, ale rozhodně není vzácný. 

Proč? Protože ho prostě mají všichni, a proto se servisy prodávají za stovky až pár tisíc korun, což není špatné, ale rozhodně to není výhra v loterii, se kterou byste mohli prodat byt a odjet na Bahamy. Vtip je, že zatímco český cibulák má každý, málokdo ví, že originální německý cibulák z osmnáctého století stojí desetitisíce až statisíce. 

Talíře určené jen pro návštěvy

A teď konečně k tomu, o čem je celý článek, bílé talíře se zlatým okrajem. Poznáte je? Jasně že jo, vaše babička je měla za sklem v příborníku a vytahovala je jednou za uherský rok. Značky jako Hohenberg nebo Thun byly v sedmdesátých a osmdesátých letech úplně všude.

Každá rodina měla aspoň jeden zlatý servis, který se vytahoval jen pro návštěvy, na svatby a Vánoce, protože to byl symbol toho, že rodina má úroveň. Tyto servisy přitom nebyly drahé a vyráběly se ve velkém, jenže sběratelská hodnota nesouvisí s původní cenou, ale se vzpomínkami, protože celá jedna generace má s těmito talíři spojené slavnostní chvíle.

Dnes se kompletní servis v perfektním stavu prodává za tisíce až desetitisíce korun, ale musí být opravdu kompletní, tedy včetně polévkové mísy a omáčníků, což je vzácné, protože většina rodin za ta léta něco rozbila a zbylo jen pár kusů.