Psychologové si posvítili na vánoční pohádky. Pokud se na ně těšíte už teď, neberte to na lehkou váhu

Každý rok, jakmile se objeví první světýlka a v televizi probleskne ukázka na Tři oříšky nebo Pelíšky, v mnoha z nás to spustí zvláštní druh radostného chvění. Spíše než o zvyk jde o pocit, který nás dokáže vrátit do doby, kdy se svět zdál jednodušší. 

O tom, co všechno se skrývá za těšením se na vánoční filmy a pohádky, se toho ví mnohem víc, než by člověk čekal. A možná vás překvapí, že je to z velké části spojeno s tím, jak moc se vyznáte sami v sobě.

Vánoční pohádky jako malá domácí terapie

Psychologové se shodují, že opakovaná radost ze známých filmů funguje jako přirozený způsob, jak lidská psychika stabilizuje emoce. Podle psycholožky Martiny, která se dlouhodobě věnuje vztahu mezi nostalgií a duševní pohodou, mají pohádky nečekaně silný efekt: „Lidé se k nim vracejí, protože nabízejí jistotu. A jistota je v období, kdy se celý rok nese v rychlém tempu, extrémně lákavá.“

Kolikrát jsem si já sama řekla, že už se letos koukat nebudu, že už znám každou scénu z Mrazíka i z Anděla Páně nazpaměť. A stejně skončím pod dekou s hrnkem něčeho teplého, protože mé tělo zkrátka ví, co mu dělá dobře.

Těšení se na vánoční pohádky je často signál, že aktivně hledáme bezpečí a emocionální rovnováhu.

Uklidnění po náročném dni

Vánoční filmy jsou stavěné na jednoduchém modelu. Nechybí v nich napětí, komplikace, naděje a šťastné rozuzlení. Je to vlastně vzorec, který život tak úplně neplní. A proto si ho podvědomě doplňujeme tam, kde je to možné, třeba právě u televize.

Znám lidi, kteří se k vánočním filmům uchylují skoro jako k nějakému rituálu. Jeden můj známý tvrdí, že si neumí představit prosinec bez toho, aby aspoň jednou neusnul u Popelky. Nostalgie má silně regulační funkci, umí zklidnit nervový systém, zlepšit náladu a pomáhá nám vnést do chaosu v hlavě trochu řádu.

Jinými slovy, když se těšíme na pohádku, naše psychika se těší na chvilku, kdy se nebude orientovat na výkon, ale na pocit, který je v tomto případě pozitivní. 

Kdy je to ještě v pohodě a kdy už ne?

Tady se dostáváme k „ale“, které je potřeba zmínit. Těšit se na vánoční filmy je normální a zdravé, ale všechno má své hranice. Pokud člověk utíká k pohádkám proto, aby se vyhnul realitě, mohou se z příjemného rituálu stát berličky, které mu brání řešit problém.

Psychologové popisují několik signálů, že se z vánočního těšení stává spíš únik:

• když sledujeme pohádky celý prosinec, protože nám vadí být sami se sebou,
• když se při jejich sledování cítíme dobře, ale jakmile skončí, dolehne na nás tíha,
• když pohádky nahrazují reálné vztahy a chvíle s lidmi.

Tady už je dobré se zastavit a zamyslet se. Zdravé těšení se člověka doplňuje, nezdravé ho pohlcuje. A rozdíl poznáme právě podle toho, jak se cítíme poté.

Pohádky, nebo raději dárky?

Všimli jste si, jak se někteří lidé úplně rozzáří, když mohou dárky dávat, ale u přijímání jsou spíš rozpačití? Dávání dárků je kontrolovaný projev lásky. Mám situaci ve svých rukou, já vybírám, já předávám. Přijímání je naopak moment zranitelnosti.

Proto mnoho lidí raději dárky dává, ne proto, že by byli skromní, ale protože jsou citliví. Vánoční pohádky navíc pracují s emocemi bezpečně a předvídatelně. Dárky, naopak, mohou být zdrojem napětí, jestli se třeba budu tvářit správně.

Není tedy divu, že lidé, kteří se hodně těší na vánoční filmy, bývají i ti, kteří v dárkovém maratonu raději ustupují do pozadí.

Zdravá míra citlivosti

Těšení se na vánoční pohádky je znakem schopnosti doplňovat si radost tam, kde je jí málo, a vytvářet si chvíle pohody v době, kdy je stres u spousty z nás na denním pořádku. Někdo chodí běhat, jiný si píše deník a někdo se těší na pohádky.

Lidé, kteří mají vybudované své malé radosti, zvládají zátěžová období lépe. Je to vlastně taková forma emocionální prevence. Takže ne, není to infantilní. Naopak je to známka toho, že se umíte dobře postarat o svoje duševní zdraví.

Zdroje: boontoon.com, goodhousekeeping.com, stylist.co.uk