Manžel mě vzal do kina na nový český film. Po 30 minutách v prázdném sále nám došlo, co se děje

Usadili jsme se v sedačkách a rozhlédli se kolem. Nikde ani živáčka. Řady křesel zely prázdnotou i po třiceti minutách. Nebyl tu slyšet žádný šepot, žádné šustění sáčků s popcornem. „Vážně na tuhle komedii nikdo nedorazil?“ zašeptala jsem manželovi. 

Dream Team přitom sklízel skvělé ohlasy a všichni o něm mluvili jako o povedené pecce. Teprve po projekci nám došlo, v čem byl zakopaný pes. Bylo úterý šestého ledna a venku panoval příjemný zimní klid. Sníh pokryl ulice a většina lidí si užívala ještě volno doma s rodinou.

My jsme si u snídaně řekli, že bychom mohli vyrazit do kina na ten nový basketbalový film, o kterém všude psali samou chválu. Cestou městem jsme míjeli poloprázdné ulice a zavřené obchody, tu a tam jen pár aut a občas někdo s nákupní taškou. Ono to dávalo smysl, v tuto dobu většina lidí tráví čas jinak než v kině. 

Kinosál jen pro nás dva

U pokladny nás obsluha upozornila: „Budete tam pravděpodobně sami, ale film se promítá podle plánu.“ Pokrčila jsem jen rameny. Jenže když se otevřely dveře sálu a spatřili jsme moře prázdných sedaček, bylo to přeci jen trošku nezvyklé. „Tak to je paráda,“ zasmál se manžel a zamířil přímo doprostřed. 

Sedící sami uprostřed obřího sálu jsme se na sebe podívali a začali se smát. Mobily jsme si klidně nechali zapnuté, nohy natáhli přes opěradla před námi a rozbalili svačinu, jako bychom seděli doma na gauči. Vlastně jsme měli takovou soukromou projekci, jen s mnohem lepším zvukem a obrazem než doma.

Pocit to byl zvláštní, ale příjemný. Mohli jsme si nahlas komentovat scény a bez zábran se smát.

Teprve venku nám to došlo

Když jsme vycházeli z kina, všude kolem nás proudily davy lidí. Rodiny s dětmi, skupinky přátel, všichni někam spěchali. A pak nám to konečně došlo, vždyť v ten den byli Tři králové. V takový den lidé zrovna aktivně do kina nechodí, ale tráví čas s rodinou nebo si užívají tradiční tříkrálovské akce. Proto byl ten sál prázdný, nijak to nesouviselo s kvalitou filmu.

Basketbal, paralympiáda a odvážný nápad

Teď k samotnému filmu, který byl výborný. Příběh sleduje tvrdohlavého trenéra Marka, který chce synovi Šimonovi s mentálním hendikepem splnit sen dostat se na paralympijské hry. V hlavní roli se objevuje Martin Hofmann, na kterého se to v recenzích chválou jenom hemží.

V Česku ale není dost basketbalistů pro sestavení paralympijského týmu. Markův soused Daniel, zoufalý divadelník v krizi středního věku, přijde s šíleným plánem. Najít zdravé hráče, kteří budou handicap jen předstírat. Jakub Prachař jako Dan předvádí rovněž úctyhodný výkon.

Riskantní téma zvládnuté s přehledem

Upřímně, když jsem viděla téma, trochu jsem se bála. Film o lidech s postižením, kde se má člověk smát, může velmi snadno sklouznout k trapnosti nebo nevkusu. Jenže režisér Jonáš Karásek to zvládl skvěle. Vtipné jsou situace, do kterých se postavy dostávají, ten celý absurdní plán a chaos kolem něj. 

Nikdy se ale film nesměje samotnému postižení nebo lidem s handicapem. Scénář napsal Petr Kolečko, který stojí třeba za seriálem Okresní přebor, a musím říct, že si s tím pohrál skvěle. 

Soukromá projekce měla své kouzlo

Když začaly titulky a rozsvítilo se světlo, chvíli jsme tam ještě seděli a nechali to na sebe působit. Možná za to mohla dojíždějící sváteční atmosféra, anebo možná právě ten pocit soukromí. „To bylo něco,“ konstatoval manžel, když jsme vyráželi na zasněžené parkoviště, a já souhlasila. 

Samozřejmě, ani Dream Team není dokonalý. Některé vtipy se opakují víckrát, než by bylo potřeba, chvílemi se to trochu vleče a třeba pár postav z týmu by si zasloužilo víc prostoru. Člověk by o nich chtěl vědět víc. Ale když to srovnám s tím, co české kino v posledních letech v komediích nabídlo, je tohle fakt velký krok správným směrem.

Zdroje: csfd.cz, magazin.aktualne.cz, irozhlas.cz