Manžel celé 3 roky mlčel. Pak stačilo jen zapnout televizi a konečně mi došlo proč

Tři roky jsme žili pod jednou střechou, ale vlastně jsme nežili spolu, spíš tak akorát vedle sebe. Na otázky odpovídal jedním slovem, večeře probíhaly v tichosti a jinak společné chvíle neexistovaly. Připadala jsem si vinná. Jako by to všechno bylo moje selhání.

Až jednou večer, kdy jsem náhodou zapnula televizi, mi konečně došlo, co se s námi děje. A byla to pravda, která bolela víc než to mlčení. Naše konverzace se zúžily na chod domácnosti, tedy kdo vyvenčí psa, kdy zaplatíme účty, co si dáme k večeři. O pocitech, zážitcích během dne nebo o našem vztahu obecně nepadla vůbec žádná zmínka. 

A já jsem si celou dobu říkala, že za to můžu já. Možná to vidím zkresleně, anebo jsem ho jednoduše přestala bavit. Tak jako tak jsem to zkoušela napravit, vařila jsem mu jeho oblíbené pokrmy, ptala se na jeho pracovní záležitosti a navrhovala společný program. K ničemu to ale nevedlo.

V televizi jsem viděla náš vztah

Ten večer jsem přepínala kanály a zastavila se u nějakého dokumentu o vztazích. Mluvili tam o tom, jak mobilní telefony ničí partnerství, jak lidé sedí vedle sebe a každý kouká do svého displeje. V pořadu zaznělo, že podobný pocit zažívá překvapivě mnoho lidí. Tedy že je jejich druhá polovička zanedbává kvůli telefonu. 

Vzpomněla jsem si na všechny večery, kdy jsem vedle něj seděla a cítila se neviditelná. Na okamžiky, kdy jsem mu chtěla vyprávět něco důležitého, kdežto on jen mechanicky přikyvoval, aniž by mi tu pozornost opravdu věnoval.

Z milujícího páru se stali spolubydlící

Nelze říct, že bychom se přes noc přestali mít rádi. Zkrátka se to postupně nějak stalo. Pamatuju si, jak jednou večer přišel unavený z práce a místo povídání si raději prohlížel sportovní výsledky v mobilu. Nechala jsem ho být. Pak jsem zase já měla náročný den a neměla jsem náladu na konverzaci. On to respektoval. 

Takhle to pokračovalo dál, den za dnem, týden za týdnem. Než jsme si to stačili uvědomit, mlčení se u nás doma stalo normou. Už jsme ani nevěděli, jak spolu mluvit. Samozřejmě, že telefon hraje velkou roli, ale není to jen o něm. Problém byl v tom, že jsme si mysleli, že nám stačí být pohromadě fyzicky. 

Bydlíme přece spolu, jíme u stejného stolu a spíme vedle sebe. To znamená, že spolu žijeme, ne? Ne, nežili jsme spolu. Sdíleli jsme prostor, ale každý žil ve vlastním světě. On ve svém telefonu, já ve svých myšlenkách. 

V dokumentu mluvil jeden psycholog o tom, jak se to stává. Páry spolu přestanou sdílet, co je trápí nebo těší, a vyhýbají se nepříjemným rozhovorům. Pak utíkají, a to právě třeba k sociálním sítím, do zpráv či do videí. Zkrátka kamkoliv, jen ne k tomu člověku vedle. Protože ten vyžaduje, abyste se otevřeli, abyste ukázali, co ve vás skutečně je. A to občas bolí, to vyžaduje odvahu.

Místo rozhovorů jsme zapínali obrazovku

A pak je tady ještě televize, ta u nás běžela skoro non-stop. Ráno zprávy, večer nějaký seriál, o víkendu fotbal nebo film. Bavili jsme se vlastně jen o tom, co jsme viděli v televizi. Televize se stala naší útočištěm, místem, kde nemusíme řešit nic skutečného. Mohli jsme diskutovat o politice nebo kritizovat celebrity. 

Dokument dál rozebíral, co podobné chování dělá s člověkem. Když vás partner ignoruje, začnete pochybovat o své hodnotě. Připadáte si zbytečně, nevýznamně. A je to tak, začala jsem si připadat, jako bych byla méně zajímavá než jakákoliv notifikace v jeho telefonu.

Zkoušela jsem různé strategie. Občas jsem ho zahrnovala příběhy a zážitky. Doufala jsem, že když budu mluvit hodně, bude mě muset poslouchat. Ale on jen přikyvoval a soustředil se dál na displej. Nakonec jsem to vzdala a přestala mluvit úplně. Aspoň jsem si nepřipadala tak hloupě, když jsem mlčela. Když už nemáte sílu, tak zkrátka rezignujete. 

Druhý den ráno jsem schovala mobil, vypnula televizi a když manžel přišel do kuchyně, řekla jsem mu, že si musíme promluvit. Že už nemůžeme dál takhle žít. Chvíli vypadal zmatený, pak naštvaný, že nemůže zkontrolovat zprávy, ale nakonec se posadil. Vysypala jsem ze sebe všechno, jak se cítím, co mi chybí a že se nám vztah rozpadá před očima. 

Chtěla jsem, aby mluvil. Ale když začal, bála jsem se. Chvíli hledal slova, čaj mezitím vystydl, a nakonec přiznal, že je na tom stejně jako já.

Zdroje: allprodad.com, en.wikipedia.org, medium.seznam.cz