Pustila jsem dceři seriál ze socialismu. Po 10 minutách řekla, že nic horšího v životě neviděla

Chtěla jsem své dospívající dceři ukázat, že televizní zábava nezačala s Netflixem a že my jsme v jejím věku hltali příběhy, které by dnes neobstály ani jako parodie. Vybrala jsem seriál, který definoval jednu éru, rozdělil národ a stal se esencí toho, čemu se dnes říká „guilty pleasure“. Čekala jsem, že jí bude připadat směšný a že bude protáčet panenky, ale že seriál odsoudí po necelé čtvrthodině a větou, která pohřbila celou československou televizní tvorbu, to mě přece jen zaskočilo.

Bylo deštivé odpoledne a dcera se mě zničehonic zeptala: „A na co jste vy, když venku bylo ošklivo?“ To byla nahrávka na smeč. A já si hned vzpomněla na legendární seriál z roku 1977. Hned po prvních minutách se na mě podívala, jako bych ji právě nutila sníst prošlý jogurt. Po deseti minutách se dokonce zvedla z gauče a vynesla rozsudek: „Nic divnějšího jsem v životě neviděla. To je cringe level tisíc.“ A odešla. Zůstala jsem u obrazovky sama s Annou Holubovou a došlo mi, že tenhle generační příkop už nepřeskočíme.

Fiktivní ráj mezi regály

Seriál, který jsem jí pustila, byla Žena za pultem. Když se seriál poprvé objevil na obrazovkách, měl jediný úkol: ukázat, že v Československu je blaze, regály praskají ve švech a prodavačky jsou usměvavé psycholožky. Právě ta vizuální stránka dceru zarazila nejvíc, i když z úplně jiného důvodu, než zamýšleli soudruzi.

„To je nějaký sci-fi film? Vždyť jsi říkala, že obchody byly poloprázdné, stáli jste fronty na banány. Tady to vypadá jak v reklamě,“ glosovala ty přeplněné pulty ještě předtím, než znechuceně odešla. Měla pravdu. Seriál byl taková podprahová propaganda, a tehdy to byl spíš výsměch do tváře všem, kdo marně sháněli toaletní papír nebo slušné maso. Natáčení v dnes již neexistující prodejně na náměstí 14. října na Smíchově byla totiž čistá potěmkinova vesnice.

Aby lahůdky vypadaly tak, jak je zachytila kamera, sváželo se zboží z celé Prahy. Herci a štáb měli přísný zákaz se čehokoliv dotknout, natož ochutnat. Sýry a trvanlivé potraviny se na noc zamykaly do lednic a ráno znovu aranžovaly. Saláty a chlebíčky pod horkými světly reflektorů trpěly mnohem víc. Ke konci natáčecího dne byly často ve stavu, že by je do úst nevzala ani ta nejhladovější komparzistka. Iluze hojnosti byla dokonalá, ale smrděla.

Soudružka, co měla hrát jen divadlo

Když pomineme stránku hojnosti, největší bizár pro dceru byla hlavní hrdinka Anna Holubová, respektive její styl hraní. Tu ztvárnila Jiřina Švorcová. Pro moji dceru to byla „ta paní s divným hlasem, co strašně přehrává“. Švorcová, kovaná komunistka a členka ÚV KSČ, byla do role dosazena prakticky politickým příkazem. Scenárista Jaroslav Dietl, který uměl napsat bravurní dialogy, si původně pomýšlel na živelnou Jiřinu Bohdalovou, režisér Dudek zase lobboval za Janu Hlaváčovou.

„Nahoře“ se ale rozhodlo, že národ potřebuje vidět uvědomělou soudružku.Na tu, přes její politickou angažovanost, herečtí kolegové nevzpomínali ve zlém. Lenka Termerová, která v seriálu ztvárnila koktavou Jiřinku, později vyprávěla, že Švorcová byla na place překvapivě lidská. Nosila si jídlo v kastrůlku, zhasínala světla, aby šetřila socialistický majetek, a chovala se jako hodná teta. Jenže vysvětlujte tohle teenagerovi, kterému její projev připadá směšně křečovitý.

Premiéra, kterou zabil vánoční úklid

Můj pokus o domácí filmový retro klub skončil fiaskem, ale útěchou mi může být, že podobné pocity zmaru provázely seriál i při jeho premiéře. Tehdejší ředitel televize Jan Zelenka totiž dostal nápad, za který by ho dneska vyhodili z každé marketingové agentury. Rozhodl se všech dvanáct dílů pustit do vysílání den po dni v čase předvánočních příprav. Seriál běžel ve chvílích, kdy ženy smýčily byty a pekly cukroví, takže sledovanost byla mizerná a kritika neúprosná.

Teprve až reprízy, nasazené do klasického týdenního schématu, udělaly z Ženy za pultem hit, který se dostal i za naše hranice. Sledovali ho v NDR, hltali ho v Maďarsku, a dokonce i na Kubě. Seriál přežil revoluci, přežil opovržení i výsměch a vrací se na obrazovky dodnes. Ale jak ukázal můj malý experiment, jeho životnost má své limity. Jediné, co dceru před odchodem zaujalo, byl Vladimír Menšík. „Ten jedinej vypadá, že si z toho dělá srandu,“ prohodila. A měla pravdu. Menšíkův humor je asi to jediné, co v tomhle skanzenu socialismu nerezaví.

Zdroje: rozhlas.cz, ctidoma.cz, idnes.cz