Maskérka práskla, která česká herečka vypadá po ránu nejlíp. Tuhle naopak už ani okurka s ledem na očích nespasí

Krása je samozřejmě subjektivní záležitost, je otázkou vkusu a preferencí a každý máme ten svůj ideál, který lahodí našemu oku i srdci. Jenže v šoubyznysu je to s líbivostí trochu přímočařejší. Herečky jsou hodnoceny přísným metrem, který si nebere servítky a mnohdy se nevyhnou ani srovnávání s kolegyněmi.

Co ale může s kartami pořádně zamíchat, je filmový make-up. V dnešní době už umí maskéři neuvěřitelné věci a kromě toho, že zvládnou ženy mnohonásobně přikrášlit, umí jim i pořádně zatopit. A výsledek, hlavně u ranních scén po probuzení, někdy umí dost vyděsit.

Filmová rána jsou líbivější

Ranní scény jsou typickým příkladem dvojího měřítka. Asi nikdo z nás nevypadá po probuzení jako supermodelka, nicméně u celebrit to tak nějak očekáváme. Ve filmech a seriálech si pak obzvlášť všímáme, která herečka vypadá v ranních postelových scénách hůř než obvykle, a probleskne nám hlavou, jestli to náhodou není její pravdivá reálná podoba – ta, kterou neznáme z červeného koberce.

Ve skutečnosti jsou právě tyhle „okaté“ momenty často výsledkem té nejpreciznější práce maskérů. Aby herečka vypadala nenalíčeně, musí být vlastně nalíčená. Aby působila unaveně, musí být únava pečlivě namalovaná. A aby byla „ošklivější“, než jsme zvyklí, musí se trefit přesně tak, aby to stále bylo uvěřitelné. Že to, zvlášť pánům, zní naprosto nesmyslně a nelogicky? Inu, pánové, věřte, že třeba takové přirozené líčení často trvá mnohem déle než večerní výrazný make-up.

Když se maskéři drží zpátky

Například film Pod parou pracuje s tímto tématem naprosto skvěle. Ženské postavy tu sice hraje plejáda krásných hereček, které bychom si mysleli, že ani nejde zošklivit. Nicméně v ranních scénách nebo situacích, kdy jsou dámy ovíněné alkoholem, se to tvůrcům opravdu povedlo. Tak akorát balancují na hraně toho, co je uvěřitelné, a zároveň autentické.

Druhým pólem je situace, kdy je třeba herečky na sílu trochu přikrášlit, protože samy o sobě působí unaveně a strhaně. A to se samozřejmě netýká pouze filmů, kde je hlavním tématem alkohol. Samotné natáčení je náročný proces, herečky pracují i přes 12 hodin denně, mnohdy v náročných podmínkách a únava se musí zákonitě projevit. Pak je na šikovných rukách maskérky, aby vytvořila na obličejích hlavních hvězd zázrak a pomocí make-upu jim alespoň pomyslně přidala 3 hodiny spánku denně.

Nicméně i když maskéři u čtveřice pod parou vytvořili skvělou práci, přece jenom jsou hrdinky pořád stále krásné, byť ve scénách, kde by klidně bylo možné přitlačit na únavě a ztrhanosti. Je to trochu podvod? Ano. Vadí nám to? Vůbec ne. Naopak. Je to ten typ filmové lži, kterou přijímáme s otevřenou náručí, protože takhle by chtěl po ránu nebo po nočním dobrodružství vypadat každý.

Tohle ráno zabolí

A pak je tu jiný film s úplně jiným přístupem. Film, kde se naopak vůbec nebáli přitlačit na pilu, a tím je Zápisník alkoholičky. Tereza Ramba tu podává výkon, který je až nepříjemně skutečný a skoro nám připadá, že se nejedná o film podle knižní předlohy Michaely Dufkové, ale Ramba to opravdu prožila sama. Navíc zde maskéři předvedli opravdu vynikající práci. Ranní scény nejsou totiž vůbec líbivé a odráží nejen to, jak člověk, který padl do pasti alkoholismu, vypadá, ale také odráží, jak se musí cítit.

Pleť je zašedlá, pohled prázdný, tělo těžké. Tohle není únava po krátké noci, ale vyčerpání, které na vás z obrazovky skoro dýchne. A tady platí ono kruté konstatování z titulku: tady by už nepomohla ani okurka s ledem na očích.

U Zápisníku alkoholičky ani není cílem, aby se divák kochal. Cílem je, aby se necítil dobře a aby v něm tyto emoce zůstaly. A Ramba to zvládla s odzbrojující přesností. Ranní scény jsou syrové, žádná stylizace, žádná estetika. A která česká herečka tedy vypadá po ránu nejlíp? Odpověď je jednoduchá: přece všechny, pokud to jejich role dovolí.