Z největšího propadáku kritiků se stal hit. Na český film přišly do kin miliony a vydělal balík

Ať už si naivní studenti filmu říkají cokoliv, v dnešní době se jedná především o obrovský byznys. Vybavení a štáb jsou drahé a málokdo tak má na natočení z vlastní kapsy. Je třeba sehnat si sponzory a ti si rozhodně pečlivě ohlídají, že se jim jejich investice v plné míře vrátí. Mnoho režisérů proto při své tvorbě příliš velké tvůrčí risky nedělá a sází spíš na diváckou jistotu. Takový je i případ divácky jednoho z nejúspěšnějších tuzemských tvůrců a jeho masově milované série.

Ať už si o Zdeňku Troškovi myslíte cokoliv, jedno se mu upřít nedá. Lidé na jeho filmy zkrátka chodí. Série Slunce, seno patří dnes již v podstatě do ústní lidové slovesnosti, jeho pohádky milují děti už po generace a nejnovější komediální série Babovřesky byla své doby tou nejnavštěvovanější v českých kinech. Nad přitažlivostí jeho práce však kritici dlouhou dobu jen kroutí hlavou. Podle některých názorů jde Troškovi především o „šikovně“ schované reklamy.

První úspěchy

Zdeněk Troška pochází z jižních Čech a režii studoval kromě pražské FAMU i na Lycée Carnot ve francouzském Dijonu. Hned po absolvování v roce 1978 se dostal do režisérského křesla a v roce 1979 vydal film Jak rodí chlap. Mnohem většího úspěchu však zaznamenal o další čtyři roky později. Ve stejném roce totiž režíroval úspěšnou dětskou podívanou Bota jménem Melichar a venkovskou komedii Slunce, seno, jahody. Právě tato série z něj během let udělala hotovou legendu žánru.

Již tehdy kritici film nepovažovali za příliš umělecky hodnotný. Zápletka o kravíně na malé nudné vesničce, která slouží hlavně jako pozadí pro vtipy, znalce příliš nenadchla. Řadové diváky však vzala doslova jako lavina. Mnoho vtipů, které scenáristé pro film vymysleli, se dnes považuje za národní dědictví. To nastavilo precedent způsobu, kterým Troška v budoucnu k točení přistupoval. Nikdy se nesnažil o žádné vysoké umění, hlavně ať je zábava. A něco to hodí.

Jeden dlouhý vtip

Podle kritiků je největším úkazem tohoto jevu populární série Kameňák. Když se to vezme kolem a kolem, nejedná se strukturou vlastně vůbec o film. Spíš o takovou montáž epizodických televizních příběhů. Celková zápletka je vlastně jen tak do pozadí a hlavní role se ve filmu chápe nikdy nekončící série méně či více vtipných lidových anekdot. Koherenci škodí i fakt, že je celý příběh rozdělen do kapitol podle dnů v týdnu.

Podle kritiků nepřidává ani to, že všechny postavy filmu jsou doslova posedlé lechtivostí. „Obsahem, složeným výhradně z řetězce vesměs známých anekdot, se podobá televiznímu pořadu Novy Zlatá mříž. Herectvím, přepjatým a šaškujícím, se blíží televizní estrádě,“ shrnula v dobové recenzi Mirka Spáčilová. To však divákům zřejmě příliš nevidělo. V roce vydání vidělo první díl Kameňáku v kině skoro půl milionu Čechů a celkem film utržil přes 33 milionů korun.

„Skryté“ reklamy

Větším trnem v oku jsou však pro některé diváky nepříliš pečlivě skryté reklamy na sponzory filmů. Jedním z největších příkladů je rádio Impuls v prvním díle Babovřesk. Tam je v podstatě komerční sdělení jednou z opakovaných dějových kontur, která má dokonce i relevanci v hlavním příběhu. Stejně tak i zápletka s modrou vodou z Kameňáku byla označována jako reklama na minerálku.

Troškovi se však musí i přes jakýkoliv názor na jeho tvorbu nechat jedno. Nikdy si na nic nehrál. O svých filmech nikdy netvrdil, že jde o vrcholové umění a vždy mu šlo jen o to, diváka rozesmát. A to je v dnešní složité době vlastně velice obdivuhodné. Který film od něj máte nejraději? A který naopak nesnášíte?

Zdroje: iDnes, ČSFD, kinomaniak