Senioři často netuší, že nemusí shánět peníze. Stačí mít doma jediný starý hrníček

Často mají senioři doma poklad a netuší, že nemusí za každou cenu shánět peníze venku. Napadlo vás někdy, že byste za starožitný hrníček na čaj nebo kávu mohli obdržet klidně osm, osmnáct nebo i osmdesát tisíc korun? Kdysi dříve ani mě ne. Jenže od určité doby jsem se o starožitné, vintage a retro kousky začala sama zajímat, takže mi takové ceny jsou hodně povědomé.

A přitom, když se člověk rozhlédne po starých kuchyních našich babiček či prababiček, byly to věci, které by nikdy nikoho nenapadlo považovat za investici. Byly to prostě hrnky. Někdy porcelánové či keramické, jindy plecháčky, které pamatují doby, kdy se voda ještě vařila na kamnech. Některé se užívaly na každodenní kafíčko, čaj či mléko, jiné se vytahovaly ze sekretáře jen o svátcích.

I hrnky v kredenci mohou mít svůj příběh

Dnes hrnek rozbijete a koupíte si ihned sadu nových. Tehdy to tak nebylo, každý kousek měl svou cenu. Kdyby tyhle staré hrníčky uviděly naši moderní domácnost, utekly by z domu. Třeba z hrůzy před myčkou. Tehdy se všechno nádobí umývalo ručně. Této činnosti se však rafinovaně vyhýbali dědečkové. Říkali, že pro jejich upracované hrubé ruce je porcelán příliš křehký.

A babičky na to samozřejmě naletěly a nádobí si radši myly samy. I my děti jsme kolem keramického a porcelánového nádobí chodily s respektem, jako by šlo o vzácné relikvie. V některých rodinách se dokonce tradovalo, že na určitý hrnek se nesmí sahat, že to může jenom hospodyně. A tak jsme nesahali. A možná jen díky tomu některé porcelánové hrníčky přežily celé generace. I když nutno přiznat, že to, co bylo zakázané, nás hodně přitahovalo… Ostatně jako všechny děti ve všech dobách. A tak mnoho vzácných hrníčků možná dopadlo jako ten náš.

Rodinný hrníček s tajemstvím

Příběh jednoho takového velice cenného šálku vám mohu povyprávět. Vyprávěla mi ho moje maminka a týkal se jejích rodičů. Tedy mé babičky a dědy. Oba však odešli příliš brzy na to, aby mi o tom mohli vyprávět sami. Byla jsem v té době ještě dítko předškolního věku a o něco takového jsem se nezajímala. I když někde v podvědomí mám jakýsi pocit, jakousi zaprášenou vzpomínku, že nějaký hrnek, na který se nesmělo sahat, existoval.

Jak se hrnek k mé babičce dostal, to netuším. Jen vím, že ho opatrovala jako oko v hlavě. Čaj z něj pila jen ona sama, nikdo jiný na něj sáhnout nesměl. Maminka mi říkala, že když byla malá, babička jí dovolila se na hrnek jen dívat. Byl to předmět, který měl v rodině zvláštní status: něco mezi vzpomínkou a talismanem. Kdo ví, jaký příběh měla babička i ten hrnek za sebou… A děda prý hrnek nesnášel.

Dnes mě napadá, že v sobě překonával žárlivost na někoho, od koho možná babička hrníček v mládí dostala a uchovávala ho jako vzácnou památku. Třeba to byl voják, který se koncem války v jejím bydlišti na chvíli zapomněl… A pak přišla doba, kdy babička i děda odešli. A hrnek zůstal.

Starožitnosti jsou neustále středem zájmu sběratelů

Jak starý ten hrnek byl, to jsem původně nevěděla. Jen vím, že babička hrnek dostala od někoho ještě předtím, než se seznámila s dědou. Sama bych si troufla odhadnout to na konec I. světové války. Jako dítě jsem malbě na hrnku moc nerozuměla.

Ale později jsem ho dokázala zařadit zhruba jako empírový ručně malovaný šálek, možná dokonce z poloviny 19. století. Takové jsou dnes na trhu za cenu kolem 25 tisíc korun. A to mluvím o těch běžnějších. Ty výjimečné se šplhají mnohem výš. Když třeba sběrateli chybí jeden hrnek do sady, zaplatí za něj klidně tolik peněz jako za menší auto.

Možná i ve vaší kredenci podobný hrnek stojí

A možná má mnohem větší cenu, než si myslíte. Sběratelé a starožitníci po takto starých zachovalých kouscích doslova prahnou. Tak proč jim neudělat radost, a sobě trochu nenavýšit účet?! Pokud něco takového, co by mohlo připomínat starožitný nebo retro předmět, doma v kredenci máte, rozhodně ho nevyhazujte dřív, dokud ho neuvidí odborník. Mohli byste si zároveň vyhodit i pěkně tučnou sumičku. Inspirací pro vás může být třeba tento šálek, který jako by tomu našemu z oka vypadl…

Starožitný empírový velký a vysoký šálek „s mimořádnou a realisticky ručně malovanou malbou dvou rytířů na travnatém terénu s jezerem a hradem v pozadí“. Indicie jako vlajka a erb ukazují na to, že šálek mohl být vyrobený na zakázku šlechtického rodu.

Dole v erbu stojí letopočet 1827 a na jeho okraji je latinský nápis „nikoho se neboj!“ Tento hrnek se dnes prodává za 24 tisíc korun. Zajímavý je také nápojový servis pro čtyři osoby, empír, biedermeier, pocházející z let 1820 až 1840. Ten má cenu vyšší než 65 tisíc korun.

Náš hrnek přečkal staletí, ale dostal ho zub času

Po smrti prarodičů si ho vzala moje maminka. Vzpomínám si, že když mi bylo asi deset let, ten hrnek u nás doma ještě opravdu byl. Jenže čas je neúprosný a staré věci mají jednu vlastnost: buď přežijí všechno, nebo nepřežijí nic. Ten náš hrnek patřil tak trochu do obou kategorií. Měli jsme doma kdysi skvost, ale vzal za své.

Nejspíš zapracoval zub času. Možná praskl sám od sebe, jak to starý porcelán někdy dělá. Možná mu nepřála mikrovlnka nebo myčka. Možná se jen unavil po sto letech služby. A možná, a to je ta verze, kterou jsem si dlouho nechávala pro sebe, ho někdo omylem shodil, ale nikdy se k tomu nepřiznal… Hrnek nepřežil, ale příběh zůstal.

Zdroje: Aukro, SBazar, Malechas