Američané po zhlédnutí českého filmu potřebovali terapii. Tenhle snímek z 90. let je psychicky zničil

Když si Američané pustili jeden z našich nejznámějších filmů, v diskusích na Redditu se začaly množit příspěvky o nutnosti vyhledat odbornou pomoc. Tento český snímek natočený těsně po pádu komunismu zkrátka dokáže diváka emocionálně rozložit. 

Naše filmy mají ve světě zajímavou pověst. Cizinci nás znají díky pohádkám, animákům a tu a tam díky nějakému tomu oscarovému zástupci. Pod tou lákavou slupkou se ale v české kinematografii ukrývají příběhy, ze kterých by se průměrnému americkému divákovi podlomila kolena. Ve většině případů ne kvůli hektolitrům krve nebo monstrům vyskakujícím z temnoty. Často je hlavní hvězdou pouze syrová lidská krutost.

Snímek, kterému se dnes budeme věnovat, natočil mladík v období, kdy se naše země teprve probouzela z totality a tvůrci se poprvé mohli pustit do témat bez cenzury. Vybral si látku, od které by si ostřílení režiséři možná raději drželi odstup. A co z toho vzešlo? Dílo, které se od svého vzniku spolehlivě drží na předních příčkách žebříčků psychicky nejnáročnějších českých filmů.

Co se stane, když si tenhle film pustí Američan

Jakmile se snímek dostal k divákům za oceánem, začalo to vřít. Na diskusním serveru Reddit popsal jeden uživatel, jak si film spustil v očekávání příběhu o dospívající dívce. Namísto toho ho čekala hodina a půl čiré hrůzy odehrávající se za zdmi uzavřeného ústavu. Otevřeně napsal, že nedokázal film zhlédnout naráz. 

Nejvíc ho přitom zasáhla informace, že celý příběh vychází z reálných událostí. Zdaleka ale nebyl jediný. V zahraničních diskusích se u tohoto titulu opakují výrazy jako „trauma“, „noční můra“ nebo „emocionální zkáza“. Hollywood vychoval generace diváků na příbězích s aspoň zábleskem naděje v závěru. Tenhle český snímek ale žádnou naději nenabízí. 

Film, který odstartoval hvězdnou kariéru

Mluvím o snímku Requiem pro panenku z roku 1991, prvním celovečerním počinu režiséra Filipa Renče. Látku čerpal z reportáže novináře Josefa Klímy publikované v knize Brutalita. Příběh sleduje čtrnáctiletou Mariku, kterou úřední chybou pošlou do ústavu sociální péče pro mentálně postižené dívky. Přitom měla skončit v obyčejném dětském domově.

V hlavní roli se objevila tehdy teprve čtrnáctiletá Aňa Geislerová a šlo o její vůbec první filmové angažmá. Po jejím boku zazářila Barbora Hrzánová jako mentálně postižená Johanka, která se na Mariku upne celým srdcem, a Eva Holubová v roli jedné z vychovatelek.

Film získal hlavní cenu na bratislavském festivalu Fórum mladého filmu a málem reprezentoval Česko v boji o Oscara za nejlepší cizojazyčný snímek. V užším výběru ho nakonec těsným poměrem hlasů předběhla Obecná škola. 

Z téhle pasti nevede žádná cesta ven

Celý děj Requiem pro panenku funguje jako smyčka, která se kolem hlavní hrdinky neúprosně utahuje. Marika dorazí do rozpadající se budovy obklopené podzimní šedí, kde na ni čekají zamřížovaná okna, přítmí a především vychovatelky, které se ke svěřenkám chovají hůř než k otravnému hmyzu. 

Člověk, který celé zařízení řídí, se o dění za zdmi svého ústavu vůbec nestará. Má hlavu plnou zmenšenin aut a plánů na služební cesty do ciziny. Jediní dva lidé, kteří tuší, jakým peklem ústav ve skutečnosti je, jsou doktor se sklonem k alkoholismu a pobožná ošetřovatelka. Ani jeden z nich ale nepohne prstem, aby něco změnil.

Sledujeme Maričiny marné pokusy dostat se ven. Zkouší kontaktovat dětský domov, kam ji měli poslat, ale nikdo její verzi nebere vážně. Prchá, jenže i útěk končí návratem do téhož pekla. 

Za filmem stojí skutečná tragédie

Requiem pro panenku čerpá ze skutečné tragédie z listopadu 1984, kdy v plamenech ústavu sociální péče v krušnohorském Měděnci na Chomutovsku přišlo o život 26 chovanek. Oheň tehdy založila šestnáctiletá Eva Kováčová, bystrá, ale obtížně zvladatelná dívka, která mezi mentálně postižené svěřenkyně vůbec nepatřila. 

Úřady si s ní nevěděly rady, a tak ji jednoduše odklidily do ústavu. Pocházela z rodiny, kde zažívala tvrdé fyzické násilí, otec se ji pokusil zneužít. V zařízení pak údajně čelila krutému zacházení a tlumení léky. Té osudné listopadové noci zapálila skříň s novinami. Dřevěná budova neměla únikové východy a většina chovanek nedokázala pochopit, co se děje, natož aby samy utekly. 

Pokud jste Requiem pro panenku dosud neviděli, dejte mu šanci. Rozhodně ale ne těsně před usínáním. A jestli ho znáte, napište nám do komentářů, jak na vás zapůsobil. 

Zdroje: cs.wikipedia.org, filmovyprehled.cz, denik.cz