Rok 1985 přinesl jméno, které dnes mnohé štve. Nosí ho 294 tisíc Čechů

Čas od času se rodiče k některým jménům přiklánějí víc než jindy. Ta vystřelí vzhůru jako módní hit, ale po dvaceti letech stejně zestárnou a zůstanou odložená někde hluboko ve skříni. A pak se objeví znovu: jako dávno zapomenutý kousek, který najednou působí svěže a moderně. Se jmény je to zkrátka jako s módou: neustále se mění, ale většinou jen recyklují to, co už tu mnohokrát bylo.

Existují ale jména, která si vás doslova vyberou. Jsou to ta, která už nosil váš tatínek, dědeček i pradědeček. V některých rodinách se tato tradice udržuje a potomek je pojmenován stejně jako jeho předkové. Ať se mu to líbí, nebo ne.

Když se jméno dědí jako kredenc

V první polovině osmdesátek se v porodnicích skláněli rodiče nad novorozeným synem a říkali si, že by bylo hezké, kdyby se jmenoval po tatínkovi a dědečkovi. Tehdy se jméno nepovažovalo za módní doplněk jako dnes. Ani se moc neuvažovalo o tom, že by mohlo mít vliv na život dítěte. Rodiče nanejvýš zvažovali, jestli se bude hodit k příjmení a jestli jde hezky zdrobňovat.

V jiných rodinách se ale rozhodli, že je třeba tradici učinit přítrž a zvolit pro chlapce jméno jiné, moderní, s pořádným zvukem. Třeba Kevin místo Jaroslav. Mnohým moderním maminkám totiž připadá, že by se jméno nemělo dědit jako kredenc. Věří, že má být originální, protože je součástí osobnosti. Dědečkové sice bývají zklamaní, ale tak co už nadělají…

Jméno, které se hodilo ke všemu

Tenkrát se řešilo, aby se jméno dobře skloňovalo a bylo dostatečně variabilní. Vždyť jinak oslovujeme miminko, jinak žáka či dospívajícího jinocha. Pro dospěláka by to chtělo důstojnou verzi, a nakonec tradiční variantu, která i na parte bude vypadat dobře. Vybíralo se jméno, které se dalo šeptat do kolébky, zavolat přes dvůr i napsat na diplom. A tak se v roce 1985 narodilo skoro 6 tisíc chlapců se jménem, které hrálo na jistotu.

Pochází z hebrejského Jóchanán, což znamená „Hospodin je milostivý“. Z dějin je známe jako jméno proroků, světců, králů i básníků. Astrologové mu přisuzují vytrvalost, spolehlivost a schopnost obstát i tam, kde by jiní dávno složili zbraně. Vy už jistě tušíte, že tím fenoménem byl Jan. Honza, Janek, Jeníček. Rodiče ho volili pro jeho tradici, množství podob a také proto, že skvěle ladil s dlouhým příjmením. Dnes ho nosí zhruba 294 tisíc Čechů a stále stojí na prvním místě pomyslného žebříčku. Jméno Jan se stalo trvalou součástí české identity.

Pak přišlo prokletí obyčejnosti

Jan není jméno, které by se dalo snadno zlomit. Ale může začít unavovat. A přesně to se stalo, když přišla sametová revoluce. Jméno, které mělo otevírat brány života, se stalo terčem posměšků generace, která chtěla být světová.

Otevřely se hranice a do země se nahrnula jména, která zněla jako dovolená v Itálii, americký film nebo francouzská parfumerie. Ve třídách se objevili Kevinové, Patrikové, Nicolové, Jessicy… A někteří Janové, narození před revolucí, se začali cítit jako nemoderní a usedlí tatíci. Jméno, kdysi považované za univerzální, začalo působit staromódně. Není divu, že ho najednou nesnášeli. Teprve tehdy se ukázalo, jak krutá může být móda…

Návrat klasiky

Jmenovat se v devadesátkách Jan znamenalo být normální. A děti nechtějí být normální. Chtějí být výjimečné, exotické, zapamatovatelné. Tak se Janové ocitli v paradoxu: tahle celoživotní etiketa, která měla být výhodou, se stala přítěží. A když se ve třídě ozvalo „Honzo!“, otočilo se pět kluků. Což je sice praktické pro učitele, ale devastující pro ego.

Dnes se jméno Jan vrací. Možná proto, že móda je cyklická. A možná i proto, že Janové z roku 1985 dávno vyrostli a zjistili, že jejich jméno je vlastně krásné a obstojí po celý život.

Zdroj: NašeJména, KřestníJméno, Wikipedia