Starý zvyk z dob socialismu je zpátky. Podle odborníků má nečekané výhody, které poznají jen Husákovy děti

Generace narozená v sedmdesátých letech o něm dodnes mluví s úsměvem na rtech, přestože ho většina z nás dávno opustila. Tehdy to byl naprosto obyčejný rituál, dnes se ale ukazuje, že měl překvapivé účinky na psychiku, vztahy i vnímání světa. 

Někteří tvrdí, že právě díky němu jsou Husákovy děti odolnější než mladší ročníky. 

Tehdy jste neměli na výběr

Přestože to u nás v té době nebylo zrovna růžové, vzpomínají na své dětství Husákovy děti většinou v dobrém. Možná proto, že když člověk nemá na výběr z padesáti možností, naučí se vážit si toho, co má. A také proto, že rodina tehdy fungovala jinak, tak nějak kompaktněji. 

Někdy jsme si členy rodiny drželi až otravně blízko, ale právě ta blízkost měla své důsledky, o kterých se začíná mluvit teprve v poslední době. Generace Husákových dětí se vyznačuje nadprůměrnou schopností zvládat stres a nepříjemné situace. 

Umějí počkat, nepotřebují okamžitou odměnu a nesloží se při prvním nezdaru, o čemž si dnešní dvacátníci mohou často nechat jen zdát. Část tohoto brnění vytvořila výchova, ovšem ta nemůže za všechno.

Žádný únik a spousta vyjednávání

Kolik televizorů stálo u vás doma? Pokud vaše dětství probíhalo v panelákovém bytě 3+1, odpověď bude skoro jistě jeden. Maximálně dva, ale ten druhý většinou stál na chatě a půlku roku se nepoužíval. A ono na místech, kde stojí jen jeden televizor, se kolem něj většinou schází celá rodina. 

Táta by nejradši sledoval hokej, máma toužila po telenovele, babička chtěla zprávy a vy jste netrpělivě čekali na Večerníčka. A tak se u toho jediného přístroje odehrávaly drobné vyjednávací bitvy, ve kterých se člověk učil ustoupit, přijmout kompromis a občas zkrátka přežít pořad, který nebyl jeho šálkem čaje.

V tom okamžiku, kdy se celá rodina sešla u jedné obrazovky, vznikalo něco, čemu dnes říkáme sdílený mediální zážitek. A ten má zásadní vliv na to, jak se v rodině komunikuje. Dítě sedící vedle rodiče totiž není jen pasivním divákem. Ptá se, reaguje, sleduje, jak máma kroutí hlavou nad zprávami, jak děda komentuje sportovní výsledky, jak se rodiče neshodnou na tom, jestli byl ten film dobrý, nebo strašný. 

Z jednosměrného proudu informací z obrazovky se rázem stává živá rodinná debata. A dítě u toho nasává vzorce chování, které si odnáší do dospělosti.

Každý dostal svou obrazovku a rodina ztichla

Po revoluci se všechno změnilo. Postupně přibyl další televizor, pak počítač, notebook a nakonec chytrý telefon v kapse každého člena domácnosti. Najednou nebylo potřeba se o nic dělit a společné večery u jednoho přístroje se rozpadly. Dnes je naprosto běžné, že čtyřčlenná rodina sedí ve stejném obýváku, ale každý zírá do jiné obrazovky. 

Táta scrolluje zprávy na mobilu, máma si pouští seriál na tabletu, puberťák má sluchátka v uších a mladší dítě sleduje na YouTube něco, o čem rodiče nemají nejmenší ponětí, co to má být. Drtivá většina dnešních školáků sleduje televizi buď sama, nebo nanejvýš v přítomnosti sourozence. 

Rodiče u nich sedí čím dál méně, a to je podle odborníků problém, protože dítě přichází o zpětnou vazbu, o komentář, o tu nenahraditelnou chvíli, kdy se rodič nahlas pozastaví nad tím, co právě viděli. 

Pomalu se začíná blýskat na lepší časy

Část českých rodin se k jedné společné obrazovce přece jen vrací a tentokrát to není z nouze, ale z vlastního rozhodnutí. Možná za to může prostá ekonomika, protože tři různé streamovací předplatné měsíčně pěkně zatíží rodinný rozpočet. Možná za to může vyčerpání z nekonečného výběru, kdy strávíte dvacet minut procházením katalogů. 

Společný filmový nebo seriálový večer plní úplně stejnou funkci jako kdysi. Vytváří téma k rozhovoru, nabízí sdílený zážitek a buduje pocit, že rodina není jen skupina lidí sdílející nájem a ledničku. Tak co vy na to? Sledujete ještě někdy televizi pohromadě jako rodina, nebo u vás každý kouká do svého displeje? 

Zdroje: lupa.cz, clanky.rvp.cz, cs.wikipedia.org