Staletá česká vesnice zmizela z mapy. Po více než 800 letech ji srovnaly se zemí buldozery

Historie se sice nedá smazat, mnohdy však zas tolik neznamená. Obzvlášť tváří v tvář technologickému pokroku. Vesnice, které naši krajinu zkrášlovaly po dlouhá staletí, tak doslova přes noc mohou úplně zmizet z povrchu zemského. Takový je i případ vísky z Mostecka, která stála více než osm století! I navzdory protestům místním ji bohužel česká vláda nechala srovnat se zemí. Rodáci by dnes místo jen stěží poznali.

Honba za nerostnými surovinami je nekonečná. Uhlí, ropa, a zemní plyn se od dob industriální revoluce staly těmi nejdůležitějšími obchodními komoditami. Lidé proto často pro jejich získání neváhají jít tak říkajíc až na krev a krajina i obydlí musí jít často stranou. Jeden z nejznámějších podobných případů u nás se odehrál v devadesátých letech na Mostecku. Vesnice Libkovice, která zde stála od dvanáctého století, skončila jako uhelný důl.

Bohatá historie

První zmínka o Libkovicích pochází z roku 1186 z listiny knížete Bedřicha. V následujících padesáti letech převzal správu vesnice osecký klášter. Vesnice v jeho majetku zůstala až do zrušení poddanství v roce 1848. Obyvatelé se tradičně živili zemědělstvím, konkrétně chovem dobytka. Patřila mezi jednu z našich pověstných malebných vísek.

V posledních dekádách devatenáctého století však přišla výrazná změna. Z oblasti se díky bohatým nalezištím uhlí stala důlní velmoc, kde se naplno rozběhla těžba. Díky tomu začal růst počet obyvatel a z doposud neznámé vesničky se stalo místo s vysokou obchodní hodnotou. Největšího rozmachu se obec dočkala za První republiky, kdy zde vznikla cihelna, sklárna a továrna na keramiku.

Temná kapitola

Během druhé světové války však rychle se rozvíjející vesnici potkaly velmi krušné časy. Ostatně podobně, jako většinu Evropy. Rozdíl je však v tom, že temná historie se zde psala i po skončení války. Němci v Libokvicích totiž vybudovali zajatecký tábor. Ten však v činnosti pokračoval i po roce 1945. Sloužil totiž jako sběrné místo pro osoby určené k odsunu.

Vězněni zde byli i němečtí mniši z oseckého kláštera, kteří se však během války ničím neprovinili. Do roku 1989 pak v Libkovicích fungovala věznice.

Spor o existenci

O demolici obce rozhodla ještě socialistická vláda v roce 1987 a stalo se tak kvůli rozšíření těžební oblasti. Toto rozhodnutí nezměnila ani Sametová revoluce o dva roky později. Demoliční výbor vznikl jen pár měsíců po revoluci a práce se začaly pomalu rozjíždět. To se ale pochopitelně místním obyvatelům ani trošku nelíbilo. Vznikla tak naprosto jedinečná kapitola našich dějin. Proti demolici vznikla aktivistická blokáda.

Finální fáze demolice byla plánována na 1. prosince 1992. Práci však toto chladné ráno přerušila skupinka aktivistů z Greenpeace a dalších ekologických organizací. Bagry a buldozery blokovali vlastními těly! Na místo se ještě během prosince přijel podívat i tehdejší prezident Václav Havel, který tuto formu občanského aktivismu podporoval. Demolice se tak o pár měsíců prodloužila, avšak Liblice na začátku roku 1994 definitivně skončily v propadlišti dějin.

Dokument na Dvojce

Této unikátní kapitole naší historie se věnuje i jeden z dílů dokumentární série Ztracené adresy. Cyklus od režiséra Jakuba Taberyho láká na jedinečné záběry a moderní technologický pohled na to, co se vlastně všechno v obci stalo. Paradoxem také zůstává, že se vlastně v oblasti zbořené obce nikdy netěžilo. Nacházela se totiž za hranicí dobývacího území stanoveného územními limity těžby. Mostecká oblast je i tak nechvalně proslulá zdraví škodlivým prostředím.

Pokud vás toto téma zaujalo stejně jako nás v redakci, můžete se o něm dozvědět ještě mnohem více. Stačí si v sobotu 30.5. v 19 hodin naladit stanici ČT2. Vzpomínáte na drama kolem demolice Libkovic?

Zdroje: tvprogram.idnes.cz, seznamzpravy.cz, zanikleobce.cz, Wikipedie