Stál za kultovními Homolkovými. Nakonec si sbalil kufry a utekl tisíce kilometrů od Česka

Dějiny českého a československého filmu jsou plné jmen, která zažila slávu, kdy se o nich mluvilo jako o skvělých talentech, jenže pak upadla v zapomnění. A muž, o kterém se budeme bavit v tomto článku, je typickým příkladem.

Jeho kariéra začala skutečně zajímavě a byl u zrodu filmů, které se pevně zapsaly do historie československé kinematografie, ale pak se jeho příběh změnil. Je tak dalším příkladem, jak se na lidských životech podepsalo 20. století ve střední Evropě.

Od pražského jara k vizualizaci Homolkových

Příběh tohoto kameramana se začal psát 8. března 1939 v obci Plavecký Štvrtok na západním Slovensku. Jenže do dějin se začal zapisovat na pražské FAMU a v kinematografii šedesátých let. Podle všech měl Jozef Ort-Šnep talent pro civilní realismus, dokumentární syrovost, ale i psychologickou hloubku. Už v první polovině šedesátých let spolupracoval s režisérem Karlem Vachkem na snímku Moravská Hellas a v roce 1968 pak na snímku o pražském jaru Spřízněni volbou.

Díky talentu pracovat s neherci, ale i uměním improvizace se stal partnerem režiséra Jaroslava Papouška. Navíc v následujících letech vlastně zastával funkci vizuálního architekta filmů, které viděl i v dnešním Česku a Slovensku snad každý. Jedná se o filmy o rodině Homolkových. Už při filmu Ecce Homo Homolka dokázal zachytit nejen stísněnost, v jaké mnohé rodiny žily, ale i morální vyprázdněnost normalizace.

Jinak se nedá brát ani pokračování z roku 1971 Hogo fogo Homolka, kde více pracoval s kontrasty městského a venkovského prostředí. Oba filmy měly úspěch a mnozí tvrdí, že právě Jozef Ort-Šnep dodal výkonům hvězd, jako byla třeba Helena Růžičková nebo Marie Motlová, tu pravou vizuální podobu.

Zlomem v jeho životě se stal snímek, který skončil v trezoru

Po srpnu 1968 zavládla v uměleckých kruzích postupná paralýza svobodné tvorby. Pro Jozefa Ort-Šnepa přišel problém v roce 1980. Tehdy natočil spolu s režisérem Dušanem Hanákem film Já miluji, ty miluješ. Jenže tento film ukazoval na realitu životů na periferii, což se socialistickému režimu nehodilo. Není tak divu, že film skončil okamžitě v tzv. trezoru. Ort-Šnep v tu chvíli pochopil, že jeho profesní i osobní svoboda skončila a rozhodl se emigrovat do USA.

Americký sen, který se nekonal

Tak jako jiní i Jozef Ort-Šnep očekával, že se v zámoří bude mít lépe. Dokonce se setkal s dalšími úspěšnými exulanty, jako byl Miloš Forman, Philip Kaufman nebo Agnieszka Holland. A ano, měl možnost se zúčastnit zajímavých projektů s obrovským finančním zázemím, ale cesta byla jiná, než čekal.

Tak vznikl ten mýtus, že vydělával miliony. Ty odměny byly hodně vyšší než v Československu, ale až tak růžové to nebylo. Musel začít od píky a bez nároku na hlavní autorský kredit. Časem se sice stal hlavním kameramanem, ale přiznal, že ztratil svou uměleckou svobodu. Prý byl vlastně otrokem filmových studií. Po návratu z exilu sám Ort-Šnep přiznal, že v zámoří jeho kariéra zkrachovala.

Své místo našel na evropské akademické půdě

Hollywood prostě Ort-Šnepovi nesedl, a tak se přesunul do Evropy. Domov na dlouhé roky našel v Paříži. Zde se dostal do akademického prostředí, když začal přednášet na téma „Film, fotografie, světlo“.

Přednášel hned na dvou univerzitách, a to na Université Paris 7 a na Université Paris 1 Sorbonne. Své zkušenosti tak předával mladým talentům. V tuto dobu se věnoval i fotografii a vystavoval v USA i na Slovensku. Aby se však na konci devadesátých let uživil, musel začít pracovat pro francouzskou televizní produkci, žádný kinofilm se bohužel nekonal. 

Překvapilo vás, jaký měl Jozef Ort-Šnep život?

Zdroje: webumenia.sk, wikipedia.org, kinobox.cz