Tuhle filmovou hlášku dnes pochopí už jen Češi nad 70 let. Národní poklad pomalu mizí
Sledovat v Google Zprávách
U televize se často pozná, kdo je z které generace, a mnohdy k tomu stačí jediná stará filmová věta. Babička se zasměje, táta přitaká a vnuk jen nechápavě mlčí. Samozřejmě podobně jako všechno kolem, tak i mluva prochází vývojem.
Klasika, kterou si pouštíme pořád dokola, jsou Pelíšky, hořkosladká komedie Jana Hřebejka, jež se na obrazovkách objevuje během skoro každého Štědrého večera. Film z roku 1999 přivedl do kin přes milion lidí a mimo fajn filmový zážitek nám poskytl i spoustu dobrých hlášek.
V jedné košířské vile se mačkají dvě rodiny, které se nemůžou ani cítit, voják Šebek a věčný opozičník Kraus.
Po téhle větě už dnes mladí jen tak nesáhnou
S oblíbenými hláškami to chodí všelijak, spousta vydrží v kurzu celé dekády, většina jich ale pomalu vymizí. U Pelíšků se stále používají mnohé fráze. I tady se ale najde replika, kterou dnešní náctiletí nechápou, anebo spíš neuznávají.
Celé se to seběhne během nezapomenutelné hádky, jestli jsou na talíři knedlíky, nebo noky. Otec Kraus v podání Jiřího Kodeta vybuchne a vmete své filmové manželce do očí větu „…ona ani neví, co mi cpe do huby!“. Právě na téhle hlášce je dost dobře vidět, jak se nám přímo pod rukama proměňuje obyčejná řeč.
Vtip i vztek ze scény pochopí každý, jen by dnes málokoho napadlo to slovo skutečně z úst vypustit, natož směrem k vlastní ženě. Dnešní manžel by si ji u stolu nedovolil použít ani omylem. Nebo alespoň ten, který za něco stojí.
Huba nebývala zas až takovou sprosťárnou
Slovo huba se odjakživa pojilo spíš se zvířecí tlamou než s lidskými ústy a na člověka se vztáhlo jen tehdy, když měla řeč přitvrdit. Byl v něm vždycky kus venkovské šťávy a náznak uličnictví.
Jazykové příručky ho dnes značí jako expresivní, někdy až hrubé. A přesto se před pár generacemi nikdo nepozastavil nad tím, když padlo „drž hubu“ nebo se odněkud ozvalo „líná huba, holé neštěstí“.
Spousta slov se nám z mluvy vytrácí
Mladá generace dnes mluví o puse a o ústech, hubu odsouvá nanejvýš do nadávek a pár ustálených spojení. Zkrátka se posunula hranice toho, co považujeme za slušné, a šťavnaté lidové výrazy z běžných vět pomalu vyklízejí pole.
Stejně tak nám z řeči mizí slova jako kušna, držka nebo zobák, kterými se dřív lidé také příliš nezdráhali obdarovat. Podobně se vytrácejí i nadávky a peprné průpovídky, co kdysi patřily ke každé pořádné hádce nebo k hospodským povídačkám.
Obecně se mladší generace rozhodla žít jiným, kolikrát zdravým a slušnějším způsobem života než jejich rodiče. Místo toho, aby volný večer trávili u obrazovky nebo v hospodě, jdou si s partou přátel zaběhat. Můžeme tak jen doufat, že u toho příliš „nepadají na hubu“, hah.
Jak se mění doba, mění se i slovník
Scéna s noky je jedním z vrcholů Kodetova hraní a postava cholerického Krause se vryla do paměti diváků asi nejvíce. Velkou část hlášek si herci vymysleli rovnou na place a do scénáře je tvůrci doplnili teprve potom.
Ať nám ta hubatá čeština nevymře
Dobře, asi to vypadá jako prkotina, jenže přesně v takových slůvkách se schovává naše společná paměť. Až u Pelíšků příště někdo mladší nad touto větou ohne nos, klidně se mu snažte vysvětlit, že dříve to až takový hřích nebyl.
Čeština totiž odjakživa stála na téhle drzosti a byla by věčná škoda nechat ji vyšisovat do bezbarvé uhlazenosti. Slova jako tohle si zaslouží, abychom je úplně nepustili k vodě. Samozřejmě by se ale měla používat s rozvahou.
Jaký názor na to máte vy, myslíte si že, tuhle filmovou hlášku dnes opravdu pochopí už jen Češi nad 70 let? Nebo jsem úplně mimo? Napište nám svůj názor do komentářů.
Zdroje: vlasta.cz, ssjc.ujc.cas.cz, csfd.cz
