Zapomenutá budova kousek od Prahy nese příběh starého rodu. Kdysi v ní bydlela šlechta, dnes ji pohlcuje příroda

Občas si říkám, že domy jsou podobné lidem. Dokud v nich někdo žije, dýchají. Každé ráno se probudí s vůní kávy, otevřeným oknem nebo vrzáním schodů. Jakmile ale osiří, jako by jim někdo vypnul srdce.

Nejdřív zmizí květiny z oken. Pak začnou vrzat dveře a objeví se mech na schodech. Posléze zarostou cesty, po kterých se ještě před pár desetiletími procházely dámy v dlouhých šatech a pánové s klobouky. Nakonec začne břečťan objímat zdi tak pevně, jako by se bál, že mu budova uteče. Mezi popraskanými zdmi si najdou domov ptáci, hmyz i drobní savci.

Budovy, které přestaly dýchat

To, co člověk kdysi postavil s obrovským úsilím, začne nenápadně mizet pod zelenou přikrývkou. Člověk si často myslí, že největším nepřítelem historických staveb je čas. Jenže není. Bývá jím lhostejnost. Je to vlastně zvláštní ironie. My celé generace ukrajujeme z přírody, abychom postavili něco trvalého. A příroda se jen trpělivě usmívá, protože ví, že má času mnohem víc než my.

Zapomenuté sídlo na kraji města

Jen pár kilometrů od ruchu hlavního města stojí zámeček Čertousy. Na první pohled nenápadná barokní stavba, která pamatuje časy šlechtických rodů, kočárů i dlouhých procházek zámeckým parkem. Dnes už místo smíchu a společenských setkání uslyšíte spíš šustění listí a zpěv ptáků. Příroda si totiž pomalu bere zpět to, co jí kdysi člověk vzal.

Příroda jako poslední dědic

Jsou stavby, které se tváří, že spí. A pak jsou ty, které už dávno rezignovaly na probuzení. V Horních Počernicích, což je jedna z pražských čtvrtí, jeden takový dům stojí. Kdysi tu býval anglický park a šlechtické hostiny. Dnes nadvládu převzala příroda.  Ta se – na rozdíl od lidí – nevzdává.

Proč vlastně chátrá?

Řada lidí se domnívá, že opuštěné památky nemají majitele. Ve skutečnosti ho většinou mají, ale záchranu to neznamená. Rekonstrukce historické budovy stojí desítky, někdy i stovky milionů korun, a k tomu se přidávají přísná pravidla památkové ochrany. I v případě Čertous majitel existuje. Jen se neukazuje. Podle katastru je vlastníkem zámku společnost Čertousy a. s. se sídlem na pražském Proseku.

Zámek stojí na místě tvrze zmiňované už v roce 1400. Tehdy tu žil sladovník Ješek Vrabec. Tvrz zanikla, přišla nová stavba, barokní elegance, park, slavnosti. A pak přišlo to, co přichází často: změny, nové režimy, nové potřeby. Po roce 1948 například objekt sloužil jako ubytovna pro zaměstnance Státního statku. A když už ani státní statky nepotřebovaly šlechtické zdi, zůstal zámek na pospas svému osudu.

Když domy přijdou o své obyvatele

V minulosti se objekt potýkal s devastací, obsazovali jej squatteři a v roce 2022 jej navíc poškodil rozsáhlý požár. Zámeček sice stojí dál a je dokonce chráněnou kulturní památkou České republiky. Jenže papírové označení samo o sobě ještě nikdy nic nezachránilo. Stav budovy je zoufalý. Ne proto, že by o něj nikdo nestál, ale proto, že mezi dobrým úmyslem a skutečnou rekonstrukcí bývá propast hluboká jako hradní hladomorna.

Každá ruina vypráví

Právě na podobných místech si člověk nejvíc uvědomí, kolik příběhů mohou staré zdi ukrývat. Dnes jsou tiché, ale ještě před pár generacemi tu bývalo rušno a každodenní život vypadal úplně jinak.

Jenže žádná sláva netrvá věčně. Díky tomu si totiž uvědomíme, že nejcennější nejsou kamenné zdi, ale příběhy, které v nich zůstaly ukryté. Ty totiž zarůstají plevelem stejně nenápadně jako opuštěné zámecké parky. A jakmile zmizí ony, nezachrání nás už ani sebekrásnější opravené zdi.

Co si myslíte vy? Měl by stát více investovat do záchrany podobných historických staveb, anebo je správné nechat rozhodnout čas a přírodu, které z nich přežijí?

Zdroje: Prehis, DůmAZahrada, Wikipedia