Češi mohli za socialismu bydlet ve městě ETAREA, které by nám záviděl celý svět. Místo něj vyrostly paneláky
Paneláky se staly takovým zvláštním paradoxem. Na jedné straně kdysi přinesly tisícům rodin vlastní koupelnu a ústřední topení. Na straně druhé vytvořily v krajině celé horizonty šedivých králíkáren. Většinou za městem a jen s minimální občanskou vybaveností.
Už v šedesátých letech však existovala mnohem odvážnější představa, jak by se u nás mohlo bydlet. Město plné zeleně, s vlastními službami, školami a sportovišti, vodními plochami a dopravou, která by obyvatele neobtěžovala. Projekt ETAREA vypadal jako sen. Že by právě proto zůstal jen na papíře?
Za projektem stáli špičkoví odborníci
Šlo o rozsáhlou studii města budoucnosti, na níž pracoval tým přibližně padesáti odborníků pod vedením architekta Gorazda Čelechovského. Vedle architektů zde své slovo měli sociolog Jiří Musil, systémový inženýr Vladimír Šipler a odborníci na logistiku, prognostiku, psychologii či veřejné zdraví, školství, dopravu a životní prostředí.
Projekt počítal se zhruba 135 tisíci obyvateli a byl představen i na světové výstavě Expo 67 v Montrealu. Tehdy by nám takové město mohl západ jen závidět. Jenže člověk míní, a někdo mění.
Jak by se ve městě ETAREA žilo?
Představte si, že ráno vyjdete z bytu a místo parkoviště plného auťáků vás čeká zeleň, pěší promenáda a cyklostezka. Děti se dostanou bezpečně do školy, protože doprava je oddělena od míst, kde lidé bydlí. V okolí jsou obchody, sportoviště, restaurace, školy i kulturní zařízení.

O víkendu nemusíte cestovat na chatu, protože veškeré vyžití máte v místě. Jinými slovy, místo pátečního balení tašek na chalupu byste si mohli o víkendu zajít k jezeru nebo do divadla. Pro některé z nás skoro sci-fi ještě i dnes.
Mnohé z toho nemáme ani po šedesáti letech
Architekti tehdy nemysleli jen na bytové domy a terasové stavby. Vedle nich měly stát také rodinné domky se zahradami, vodní plochy, rekreační areály, pláže i rozlehlé parky. Vznikala tak vize čtvrti, kde by se bydlení a práce přirozeně prolínaly s odpočinkem a zelení.
Tvůrci projektu měli promyšlené i hospodaření s vodou. Navrhovali její třístupňový systém, který odděloval kvalitní pitnou, běžnou pitnou a užitkovou vodu. Použitá voda se měla čistit a znovu vracet do oběhu.
V čem byla ETAREA jiná než panelová sídliště?
Autoři kladli až neuvěřitelný důraz na každodenní komfort. Auta měla skončit převážně v podzemních garážích. Do Prahy měla vést rychlodráha typu monorailový systém Alweg. A život se neměl odehrávat jen mezi domovem a autem: počítalo se i s drobnější výrobou a pracovní příležitostí přímo v místě. Takže část obyvatel by nemusela za prací nikam dojíždět. Celá vize měla vyrůst jižně od Prahy, v prostoru mezi Zvolí, Libří a Okrouhlem.
Paneláková sídliště se naopak stavěla za městem a bydlení bylo pouze zpočátku oddělené od práce, služeb i volnočasových aktivit. Takže se v bytech víceméně v začátcích jen přespávalo. ETAREA chtěla mít všechno v jednom celku.
Proč se nikdy nepostavila?
Jednoduché vysvětlení pro to není. Historické prameny potvrzují, že: „Projekt vznikl v atmosféře reformních 60. let a byl silně spojen s tehdejší představou vědeckotechnické revoluce.“
Jenže přišel srpen 1968, sovětské tanky a následná normalizace. Atmosféra, v níž mohly vznikat odvážné experimentální koncepce, se začala rychle měnit. ETAREA navíc představovala mimořádně rozsáhlý a finančně náročný projekt, jehož realizace by trvala desetiletí. Přednost tedy dostala jiná řešení bytové výstavby, především velká sídliště. Jako například Jižní Město.
„Pro otce to bylo velké zklamání, že celý projekt vyšuměl, přestože se za něj dočkal tolika ocenění a uznání,“ sdělila v dokumentu ETAREA Daniela Šromová, dcera architekta Čelechovského.
Nebylo by tedy úplně přesné tvrdit, že projekt někdo jednoduše zakázal. Spíše se změnily politické a ekonomické podmínky natolik, že pro podobnou vizi už nebyl prostor. A tak z města pro 135 tisíc lidí nezbylo nic víc než model, projekty a pár televizních dokumentů.
Sen ze šedesátých let, který připomíná současnost
Mnoho tehdejších nápadů dnes považujeme za moderní urbanismus. Dostupné služby v docházkové vzdálenosti. Omezení automobilové dopravy. Kombinace bydlení, práce a rekreace. Velké množství zeleně. Bezpečné pěší trasy. Cyklostezky. To všechno dnes propagují evropská „smart cities“. Gorazd Čelechovský o tom uvažoval už před šedesáti lety.
Po ETAREE však zbyla jen vzpomínka na dobu, kdy se někdo odvážil plánovat podle potřeb obyvatelstva. Město se mělo přizpůsobit lidem, a ne oni jemu. A připomíná, že budoucnost někdy nezmizí proto, že by byla špatná. Když ale přijde v nevhodnou dobu, nebo jí do cesty někdo hodí vidle, stane se z ní zašlapaný projekt.
ETAREA v České televizi
Příběh projektu zpracoval dokumentární cyklus Zašlapané projekty v dílu ETAREA – sen o bydlení, který je dostupný v archivu České televize a také zde.
Zdroje: JournalEAHN, ČeskáTelevize, Deník, Enviro



