Byla miláčkem národa, ale natáčení s ní nebylo pro každého. Přesto se stala jednou z největších ikon

Stanislav Zindulka ležel při natáčení v posteli a čekal, až za ním jeho herecká partnerka podle scénáře skočí. Nebyla to romantická chvíle, při které by měl by cítit vzrušení. Měl strach. V hlavě mu běžela prosba: „Proboha, jen aby neuklouzla!“ Později na tuto scénu vzpomínal s humorem, přiznal však, že právě tehdy z kolegyně dostal skutečný strach.

Nikdy to nebyla herečka, kterou by nebylo vidět. Když měla někoho obejmout, udělala to naplno. Když se měla rozčílit, zaplnila hlasem celou místnost. A pokud po ní režisér chtěl fyzickou akci, nešetřila sebe ani lidi kolem. Pro drobnějšího Zindulku tak společné natáčení občas znamenalo také setkání s její silou a temperamentem.

Bylo by ale nespravedlivé vykládat podobné vzpomínky jako důkaz, že byla problémová. Ve vzpomínkách Stanislava Zindulky nezůstala jako někdo, s kým by se pracovalo těžko. Právě naopak. Popisoval ji jako srdečnou a ochotnou kolegyni a roli ve Vlaku dětství a naděje považoval za jeden z vrcholů jejího herectví. Chválil také její cit a schopnost pomoci hereckému partnerovi k lepšímu výsledku.

Živel, který potřeboval pevné vedení

Velkou zásluhu na výsledku měl podle něj režisér Karel Kachyňa. Při práci býval urputný a nesmlouvavý, zároveň však přesně věděl, čeho chce dosáhnout. Zindulka později obdivoval, jak dokázal s hlavní představitelkou pracovat.

Před kamerou totiž nebyla jen hlasitá a komická. Dokázala během jediné scény přejít od prudké hádky k něze, od smíchu k bolesti a od lidové ráznosti ke strachu. Její živelný projev mohl být pro kolegy náročný, současně ale dával scénám energii, kterou nešlo snadno napodobit.

Měla dar strhnout na sebe pozornost, aniž by musela vůbec promluvit. Často stačil pohled nebo prudké gesto. Někomu takový způsob hraní nemusel vyhovovat, ale na filmovém plátně fungoval dokonale. My jako diváci jsme přesně věděli, co její postava cítí, ať už šlo o vztek, radost nebo bolest.

A teprve tady se dostáváme ke jménu ženy, kterou si několik generací diváků spojuje s českou komedií.

Helena Růžičková nebyla jen Škopková

Řeč je o Heleně Růžičkové. Nejčastěji si ji vybavíme jako Heduš z trilogie o rodině Homolkových nebo jako Marii Škopkovou z filmů Slunce, seno. Heduš i Škopkovou zná v Česku téměř každý. Byla by ale škoda zúžit celou její kariéru jen na dvě komediální postavy. Když dostala vážnější roli, dokázala být stejně přesvědčivá jako ve chvílích, kdy bavila celé kino svým komediálním vystoupením.

Škopková byla hlučná, přísná a neustále připravená srovnat rodinu do latě. Heduš zase dokázala během několika vteřin rozpoutat domácí bouři. V obou případech však herečka vytvořila víc než pouhou podobu rázné ženy. Její postavy měly svůj vlastní život, kterým jim dokázala vdechnout. Proto jejich hlášky nezůstaly pouze ve scénáři a řadu z nich lidé používají dodnes.

Ve Vlaku dětství ukázala jinou tvář

Nejpřesvědčivější odpovědí všem, kteří ji považovali jen za komičku, se stal seriál Vlak dětství a naděje. Jako Anna Urbanová prochází válkou, strachem i ztrátami, přitom ale neztrácí schopnost chránit své blízké a postavit se tragédii s humorem.

Právě v této roli ukázala, že umí být také tichá, zranitelná a vážná. Humor, který její postava používá, není jen prostředkem k pobavení publika. Je to obrana před světem, ve kterém se může během několika okamžiků všechno změnit.

Neskutečná kariéra

Stačí se podívat, v kolika známých filmech se objevila. Mohli jsme ji například vidět ve filmech Dívka na koštěti, Všichni dobří rodáci, Trhala fialky dynamitem nebo v pohádce O princezně Jasněnce a létajícím ševci. A bylo docela jedno, jestli hrála hlavní roli nebo se na place objevila jen na chvíli, vždy jí bylo všude hodně a byla rozhodně slyšet.

Natáčení s ní tedy skutečně nemuselo být pro každého. Vyžadovalo pozornost, rychlou reakci a ochotu přijmout její obrovskou energii. Lidé, kteří s ní pracovali, však zároveň věděli, že vedle nich stojí herečka s mimořádným citem pro komedii i drama. Stanislav Zindulka se jí v jedné postelové scéně bál, o mnoho let později o ní ale mluvil jako o vynikající partnerce.

Tady je celkem jasné vysvětlení, proč se stala ikonou. Byla prostě svá, ať už byla hlasitá, citlivá nebo zrovna dramatická. A kterou roli Heleny Růžičkové máte nejraději vy?

Zdroje: vtelce.cz, extra.cz, csfd.cz