Tvůrci si mysleli, že divákům z filmu s Bartošovou spadne brada. Ve skutečnosti má na ČSFD jen 10 %

Film často funguje jako alchymie. Někdy se podaří tvůrcům namíchat znamenitou směs: silný scénář, přesná režie a přesvědčivé herecké výkony. A to dokáže vtáhnout diváka do děje tak hluboko, že zapomene na svět kolem sebe. Pak jsou filmy průměrné. A nakonec ty, které nestojí za nic. I když se v nich objeví slavné osobnosti. Tvůrci jednoho takového snímku si mysleli, že když si v něm zahraje Iveta Bartošová, bude to nejlepší film všech dob. Ve skutečnosti má však hodnocení pouhých 10 %.

Nízká návštěvnost, nízká sledovanost, nízké procentní hodnocení; tak dopadl film, který v roce 2012 natočili bratři Kučerové. Jan připravil scénář, Tomáš se postaral o režii. Do snímku vybrali jen několik profesionálních herců, ostatní aktéři byli neherci. Na ČSFD se recenzenti ke snímku, o kterém je dnes řeč, vyslovili velice nelichotivě.

Ohlasy diváků

Tak špatné filmy jako je tento se nerodí příliš často, ale když se to stane, dlouho se o tom mluví. Taky špatně. Diváci se na film s oblíbenou zpěvačkou těšili. Mnozí věřili, že půjde o titul, který se zapíše do historie. Zapsal, ovšem v negativním slova smyslu. A přece je film v něčem raritní: tak nízké hodnocení je téměř výjimečné… Recenzenti se k filmu vyjadřují bez obalu, a čtení to není hezké. Kritika míří prakticky na všechno: od scénáře a dialogů, přes technické zpracování až k hereckým výkonům.

Posuďte sami: „… zajímalo by mě, jakou mentální poruchou autoři trpí…“, anebo: „Špatné. Po všech stránkách a v každém detailu. Kluci, vezměte kameru a rituálně ji hoďte do řeky. A už nikdy nenarušujte veřejný prostor něčím podobným.“ A ještě další: „Je to jen trapná směsice neschopnosti, idiocie, amatérismu a plagiátorství, jejíž hrůznost a filmové kvality nebudu komentovat, protože můj slovník neobsahuje dostatek vulgárních výrazů.“ To jsou ty z těch slušnějších, ty ostřejší jsem se neodvážila citovat.

Jeden z nejhůř hodnocených filmů české kinematografie

Úspěch filmu je vždycky tak trochu sázka do loterie. Někdy se všechno sejde tak dokonale, že vznikne dílo, které diváky okouzlí, kritiky nadchne a časem se stane klasikou. Jindy se podaří natočit průměrný snímek, který neurazí. Když ale selže úplně všechno, to už se nezdá být náhoda, ale amaterismus. A to je hodně mírný výraz. A nepomůže ani to, když se ve snímku objeví známá tvář.

Možná, že na Ivetu Bartošovou tvůrci sázeli, protože tušili, že jejich dílo nemá jen slabá místa, ale spíš podemleté základy. Takže ani pěvecká hvězda snímek nezachránila. Během pár dní po premiéře měl film tak špatnou vizitku, že už mu ji nikdo neodpáral. A přitom šlo o téma, které českého diváka zajímá – kriminálka s mysteriózním a hororovým nádechem.

Žánr, který má potenciál

Kriminálka sama o sobě nabízí zločin, napětí, postupné odhalování pravdy. A když se k tomu přidá lehký dotek tajemna a trocha hororových prvků, může vzniknout film, který diváka vtáhne a nepustí. Jenže takový žánr je zapotřebí vytvořit naprosto precizně. Každý detail musí sedět, herecké výkony musí být uvěřitelné a příběh musí držet pohromadě jako dobře utažený uzel.

Poslední výkřik, ale divákův…

A teď jsem se do toho tak zabrala, že jsem vám vlastně zapomněla prozradit název tohoto prachšpatného díla: Poslední výkřik. Už samotný titul slibuje napětí, temnotu a možná i nějaký ten mrazivý moment, kdy divák ztichne a se zatajeným dechem čeká, co přijde dál. Abych vám popisovala děj, tím vás raději zatěžovat nebudu. Jen naznačím, že sériový vrah zabíjí studenty střední školy.

Myšlenka snad dobrá; jistě by se dala vystavět do solidního thrilleru, kdyby se jí ujal někdo s citem pro filmařské řemeslo. Místo toho vznikl snímek, který je temný proto, že je špatně nasvícený, napínavý je jen v tom smyslu, že napíná divákovu trpělivost a mysteriózní hlavně proto, že nikdo netuší, jak mohla taková hrůza vzniknout.

Zdroje: ČSFD, Wikipedia, Stream