Filmová věta zlidověla natolik, že se stala součástí běžné češtiny. Používají ji i lidé, kteří původní film nikdy neviděli

Některé filmové hlášky dokáží v průběhu času zlidovět natolik, že je lidé používají v různých typech konverzací. Jedna taková filmová věta zlidověla do takové míry, že se stala součástí běžné češtiny. Zajímavé je na tom to, že ji používají i lidé, kteří původní film nikdy neviděli.

Fenomén filmových hlášek v Česku je zcela unikátní kulturní záležitost, která nemá v mnoha jiných zemích obdoby. Zahrnuje desítky vět, které lidé běžně používají v každodenním životě jako ustálená slovní spojení (tzv. idiomy), a to mnohdy aniž by tušili, z jakého filmu vlastně pocházejí, nebo dokonce ani daný film neviděli. Oblíbené hlášky se používají v práci, v hospodě i doma, často jako zkratka pro vyjádření složité situace, absurdity nebo humoru.

Věta z československé filmové komedie dnes funguje jako samostatné rčení

Věta z československé filmové komedie Marečku, podejte mi pero! dnes v podstatě funguje jako takové samostatné rčení. Jde o hlášku „Hliník se odstěhoval do Humpolce,“ kterou ve filmu pronesl Zdeněk Srstka. Tento herec měl nakonec smutný osud – půl roku před smrtí nevycházel z domu. Lidé tuto větu poměrně často slýchávají v běžných rozhovorech. A právě v tom spočívá síla některých filmových hlášek – zbaví se původního kontextu a zabydlí se v každodenním jazyce.

Filmová scéna přinesla do běžného života způsob, jak vysvětlit něčí nepřítomnost

Dnes už člověk nemusí znát celý děj filmu, aby použil význam této hlášky. Když ji někdo slyší, většinou ví, že jde o nadsázku. V takové chvíli se něčí nepřítomnost vysvětluje ve vtipu. Jde o okamžik, kdy už filmová hláška přestává být obyčejnou citací. Začíná fungovat jako ustálené jazykové spojení. Podobný osud potkal i další hlášky z filmu, které se také velice rychle zapsaly do kulturního povědomí. S tím souhlasí i diváci. Například uživatel Oskar na webu ČSFD píše: „A z každé druhé repliky vykrystalizovala „hláška“. Vyšší index citovanosti mají z českých filmů jen Pelíšky.“ U Hliníka je v tom ale ještě něco navíc. Hláška totiž dokázala změnit i skutečné město.

Lidé, kteří ani tento film neviděli, přesto tuto hlášku znají

Velice zajímavé je i to, že takové hlášky mohou přežít i samotnou znalost filmu. Člověk může znát hlášku i přesto, aniž by věděl, kdo Hliník je, proč se odstěhoval nebo proč právě do Humpolce. A právě tím se z filmové repliky stává součást jazyka. Na podobném principu zkrátka slavné české filmové věty fungují. Kdo dnes nějakou z nich použije, nemusí to nutně znamenat, že člověk začne rozebírat děj daného filmu. Často jde jednoduše o použití nějaké známé hlášky v různých situacích.

Proč některé legendární hlášky dokáží přežít po desetiletí?

Odpověď na otázku, proč některé filmové hlášky dokáží přežít i několik desetiletí, není zrovna jednoduchá. Filmových replik vzniká každoročně dlouhá řada. Jen málo z nich se ale nakonec dostane do běžné mluvy. U filmu Marečku, podejte mi pero! se sešlo hned několik věcí. V první řadě film stojí na každodenních situacích, které jsou snadno přenositelné do skutečného života. Škola, zkoušení, kolegové v práci, šplhouni nebo věčné výmluvy jsou zkušenosti, kterým rozumí několik generací. Druhou věcí je ten fakt, že věty jsou krátké, snadno zapamatovatelné a dají se použít v různých situacích. Člověk je pak jednoduše použije proto, že dokáží přesně vystihnout danou situaci.

Vyzkoušejte si kvíz a zjistěte, jak dobře znáte filmové hlášky.

Používáte často filmové hlášky v běžném životě?

Zdroje: Prima Cool, K filmu, ČSFD