Českou komedii, kterou u nás milují celé generace, by v zahraničí řešila sociálka. Některé scény cizinci nerozdýchali

Doba a místo narození mají na život člověka naprosto nepředstavitelný vliv. A stejně jako ve všem jiném, i ve výchově dětí se trendy a zvyklosti postupně mění. Co tedy bývalo dříve naprosto běžným trestem, může dnes pro rodiče znamenat klidně i kriminál. Když se tak ještě ztratí kulturní komplex, mohou některé starší české filmy působit na cizince jako upoutávky na týrání dětí. Obzvlášť děsivě může působit například snímek, který v srdcích tuzemských diváků patří k nejmilejším.

Češi odjakživa milovali komedie. Smysl pro humor je pro nás naprosto zásadní a ironická suchá podoba, která je nám vlastní, je ve světě pověstná. Naší schopnosti smát se v tváří tvář nebezpečí se obávali dokonce i některé okupační síly. Umíme to však i jemně a máme na kontě nesmírný počet vtipných snímků s nevinnou rodinnou tematikou. Tak tedy alespoň připadají nám, kteří jsme vyrostli v podobném prostředí. Cizincům se často z těch samých filmů ježí vlasy na hlavě.

Český rodinný klenot

V sedmdesátých a osmdesátých letech patřil žánr rodinných komediích v tehdejším Československu k těm zdaleka nejpopulárnějším. A zřejmě jedním z nejoblíbenějších snímků této vlny je dílo Aleny Poledňákové Jak vytrhnout velrybě stoličku. Nezapomenutelný film širokému publiku pořádně představil Tomáše Holého jako tahouna hlavních dětských rolí, který nezahálí ani za jmény jako František Němec nebo Jana Preissová.

Srdečný příběh nadmíru čilého školáka Vaška, který žije sám s maminkou a zoufale se jí snaží pomoct najít nového tatínka, zná snad každý Čech. Jak vytrhnout velrybě stoličku patří dodnes mezi klasiky, které rodiče ukazují svým dětem za deštivých odpolední. Kromě špičkových hereckých výkonů jsou nezapomenutelné i hlášky a dialogy. Například replika „Já ho roztrhnu na sedm malejch kousků!“ vstoupila do každodenního slovníku nejedné rodiny.

Milované pokračování

Navázat pokračováním na úspěšný první díl může být nesmírně složité. Marii Poledňákové se to však podařilo přímo mistrovsky. Jak dostat tatínka do polepšovny vyšlo hned o rok po prvním díle a okamžitě u diváků sklidilo masivní ohlas. Dnes má dokonce v hodnocení na ČSFD o nepatrná 2% lepší skóre. Není tedy nadsázkou říct, že se jedná u Čechů o opravdovou srdcovku. Pro moderního diváka ze zahraničí by se však mohlo jednat spíš o hororovou podívanou.

V některých zemích by totiž tatínkovo chování mohlo klidně být považováno za život ohrožující. Vašek k němu vzhlíží a obdivuje jeho horalské schopnosti. Chce se proto také naučit šplhat po skalách, s čímž však z pochopitelných důvodů nesouhlasí maminka. Vášeň k lezení však tatínka vede k tomu, že s Vaškem na stěny chodí potají.

Ve Skandinávii by jim Vaška vzali

Něco takového by v některých zemích Evropské unie bylo naprosto nepřípustné. Asi nejznámějším příkladem zemí s velmi striktními zákony pro ochranu dětí jsou severské státy. Například v Norsku může instituce Barnevernet k odebrání dítěte z péče rodičů odebrat i jen při podezření, že se nachází v prostředí vážně ohrožující jeho zdraví. Tajné lezení po skalách s někým, kdo byl roky považován za mrtvého, by tato definice mohla klidně zahrnovat také.

Problémem by pro některé zahraniční úřady mohly být i samotné milované hlášky. Výhrůžku o trhání na kusy a následné nahánění by nemusely snášet vůbec dobře. Pro nás se tedy možná jedná o lehkou letní zábavu, v jiných zemích však může jít spíš o případ pro sociálku. Které filmy podle vás s odstupem času zestárly nejhůře?

Zdroje: ČSFD, Wikipedie, Aktuálně