Jediná věta změnila dějiny českého filmu. Je ošklivá, ale zná ji nazpaměť celý národ

Když jsem měla zvolit „ošklivou větu“, kterou vám však bez větších problémů řeknou miliony Čechů, na chvíli jsem se zasekla. Ne, že by mě nic nenapadalo, právě naopak. Vulgarismy, lidový jazyk a sarkasmus do české filmové tvorby prostě patří.

Humor je totiž jediná zbraň, která Čechům zůstala, když si jako národ procházel traumaty. Na první dobrou mi v hlavě vyskočila hláška dědy Komárka, ale je tu jedna mnohem výraznější hláška, která do tohoto článku sedí líp, hlavně díky naší historii.

Mám na mysli větu, která nebyla v knižní předloze ani scénáři a jejímž autorem byl malíř Josef Hlinomaz. Ten tuto hlášku použil na svém obraze 1. máj na Václaváku mezi partu nahých lidí. A do filmu ji pak navrhl Jiří Krejčík, který tam měl epizodní roli, ale seděla mu pro jeho kolegu, respektive jeho postavu.

Výkřik na pražském balkóně byl vlastně národním kódem vzdoru

Teď už asi tušíte, že mluvím o legendárním filmu Pelíšky, kde Jiří Kodet z balkónu zvolá: „Proletáři všech zemí, vyližte si pr*el!“. Proč si myslím, že je tato hláška nejvýznamnější? No, podívejme se na film, a především tuhle hlášku detailněji.

Pelíšky měly být původně trochu jiným filmem, mělo se jednat o komorní vánoční příběh, který bude zachycovat příběhy několika rodin. Jenže s nápadem zahrnout balkónovou scénu a tuto hlášku se změnilo i směřování tohoto filmu. Tím vznikl národní klenot českého filmu místo další vánoční tragikomedie. Do filmu totiž nakonec byla zařazena i okupace roku 1968.

Tím však nevzniklo to hlavní kouzlo. Na scénáři se nakonec pracovalo 4 roky, jenže ten zvládl štáb ztratit, a nakonec se hodně improvizovalo. A právě z těch improvizovaných scén se staly skutečné legendy.

Mezi tyto scény patří i ta, kdy skutečně není Eva Holubová schopna vyslovit slovo „prcat“, a tak jej napsala na tabuli. I ta prskavka ve vlasech Simony Stašové od Bolka Polívky byla navíc. Asi to byla právě ta lidskost, která přivedla do kina více než milion diváků, kde film vydělal 80 milionů korun.

Metafora pro normalizační rezignaci, která mohla ve filmu zůstat

Pokud řekneme, že film Pelíšky představuje aktivní vzdor, tak hláška „Chčije a chčije“ z filmu Na samotě u lesa (1976) představuje opačný pohled z doby normalizace. Tahle hláška je vlastně shrnutí rezignace české společnosti, která byla tehdy na místě.

Při natáčení tohoto filmu se scenáristé (Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak) inspirovali panem Lukšíčkem, který taky říkal, že na jaře už nezaseje a chalupu lidem nechá. Od něj pak pochází i tahle hláška. Produkci tohoto filmu navíc hodně ovlivnila cenzura. Dokonce neměl dědu Komárka hrát Josef Kemr, protože hodnostářům vadilo, že je pobožný a při cestě na natáčení se pravidelně křižuje u božích muk. Jiří Menzel si ho však prosadil. Mezi silné argumenty patřilo to, že to Josef Kemr skvěle uměl s kosou.

Když autoři dopisovali scénář, zvažovali, že by dědu Komárka nechali umřít. Jenže se rozhodli, že by komedie neměla být o smrti. To navíc odpovídalo i normalizačnímu smýšlení, kdy měli mít lidé pocit jistoty a bezpečí.

Chaotické devadesátky – když český raný materialismus ztratil svou masku

Pokud se zde bavíme o hlubším významu hlášek, které obsahují vulgarismy, nemůžu prostě opominout Dědictví z roku 1992. Ten byl hodně kritický k devadesátým létům a mnoho lidí jej odsuzovalo právě kvůli jazyku, který obsahoval.

I tak se však stal ikonou, protože jen do kina na něj tehdy vyrazilo 800 000 diváků. Žádný jiný film z té doby tak jednoduše nepoukázal na prázdnotu toho rádoby „českého kapitalismu“.

Třeba známá hláška „Děláte machry a … máte na chodbě!“ jasně poukazovala na falešný sociální status městských elit. Popravdě tu byly i zajímavější hlášky, ale ty byly tak peprné, že bych je sem radši nepsala. Ale musím se zeptat, zamysleli jste se nad těmito hláškami i z tohoto pohledu?

Zdroje: nasregion.cz, marianne.cz, super.cz