Nejvíce matoucí český film všech dob. Američané ho uctívají jako legendu, Češi v něm vidí šílenství

Pro jedny je toto absolutní vrchol tuzemské kinematografie, pro druhé nepochopitelný chaos, po kterém člověk ještě pár minut sedí před obrazovkou a říká si, co to, sakra, bylo. Reakce na něj jsou tak protichůdné, že se člověk neubrání otázce, jestli všichni sledovali totéž. 

Jedni ho popisují jako geniální poetické dílo, druzí jako nesrozumitelný experiment, u kterého se nudili k smrti. Na českém filmovém serveru vedle recenzí, kde ho lidé opěvují, najdete komentáře typu „nemám nejmenší tušení, co tím chtěl autor říci“. 

V zahraničí úspěch, doma rozpaky a zmatení

Prestižní americký distributor Criterion Collection, který vydává jen to absolutně nejlepší ze světového filmu, ho zařadil do své sbírky a připravil pro něj digitálně restaurovanou verzi ve vysokém rozlišení. Recenzní server Rotten Tomatoes mu přisuzuje hodnocení přes osmdesát procent. 

Deník The New York Times o něm napsal, že je to možná ta nejexotičtější květina, která kdy vyrostla na hrobě Pražského jara. Kritik z Los Angeles Times ho přirovnal k dílu Ingmara Bergmana. A režisér Tim Burton se jím podle filmových znalců inspiroval při natáčení závěrečné scény svého snímku Velká ryba. Doma je ale situace jiná. 

Na ČSFD najdete komentáře od „filmového zázraku“ až po „co to bylo za šílenství“. Jeden divák napsal, že ho jako dítě sledoval na staré černobílé televizi a rozuměl mu dokonale, ale čím je starší, tím méně z něj chápe. Jiný poznamenal, že v televizním programu bylo uvedeno „pohádka pro děti“ a dodal, že tahle klasifikace odpovídá realitě asi jako dálnice pro ponorky.

Mix hororu, pohádky a erotiky

Problém, nebo možná přednost, tohoto snímku spočívá v tom, že se nechová jako normální film. Neexistuje tu klasický děj ve smyslu začátek, prostředek a konec, jak ho známe z běžné produkce. Místo toho se divák ocitá v jakémsi halucinačním prostoru, kde se mísí prvky hororu, pohádky, gotické romance a snové poetiky. 

Postavy mění identity, vztahy mezi nimi se přeskupují jako v kaleidoskopu a logika příběhu funguje podle pravidel snu, ne reality. A pak jsou tu motivy jako dospívání, probouzení tělesnosti nebo temné postavy kněží a upírů, které útočí na nevinnost mladé hrdinky. V době vzniku to bylo mimořádně odvážné a i dnes je to stále provokativní. 

Film, který chtěli komunisté zakázat

Ten snímek se jmenuje Valerie a týden divů a natočil ho režisér Jaromil Jireš v roce 1970 podle stejnojmenné surrealistické novely básníka Vítězslava Nezvala z roku 1935. Původně měl film režírovat Jan Němec, tehdejší manžel výtvarnice a scenáristky Ester Krumbachové, ale po srpnu 1968 dostal Němec na Barrandově zákaz činnosti a projekt přešel na Jireše. 

Scénář napsala právě Krumbachová a její výtvarný rukopis je na filmu vidět v každém záběru. Do hlavní role třináctileté Valerie obsadili Jaroslavu Schallerovou, kterou vybrali z patnácti set dívek, jež se o roli ucházely. Schallerová přitom původně přišla na konkurz jen jako doprovod své kamarádky. 

Když nakonec vybrali právě ji, bylo prý po přátelství. A na place se seznámila se svým budoucím manželem Petrem Poradou, gymnastickým artistou, který byl o devět let starší. Natáčelo se v jihočeských Slavonicích, jejichž zachovalé renesanční centrum posloužilo jako ideální kulisa pro příběh zasazený do neurčité doby mezi středověkem a začátkem dvacátého století. 

Místní obyvatelé si ve filmu zahráli jako komparzisté. Některé scény vznikly i v nedalekém Kostelním Vydří. A drobnou roli chlapce s bubínkem si zahrál Robert Nezval, syn autora knižní předlohy.

Viděli jste Valerii a týden divů? Pochopili jste ten film, nebo vás, stejně jako mě, totálně zmátl? 

Zdroje: karavansara.live, czechfilmreview.com, csfd.cz, en.wikipedia.org