Film našeho dětství. Po 59 letech se ukázalo, že natáčení bylo pro Formana jedna velká noční můra

Filmy našeho dětství umíme obvykle docenit až v dospělosti. Za našich mladých let je můžeme brát jako zábavné komedie, které nás vždycky pobaví a v průběhu let, kdy míříme k dospělosti neopomeneme žádnou reprízu. Jenže takové filmy se v průběhu času v našich očích mění a z nevinné komedie najednou může vzniknout hluboké drama nebo politická kritika.

Navíc se obvykle až v dospělosti dozvídáme o různých zajímavostech, které doprovázely natáčení, a i díky tomu pak na oblíbené snímky nahlížíme docela jinak. A doceníme je o to víc, pokud byly díky režimu roky zavřené v pomyslných trezorech a nesměly spatřit světlo světa.

Zrcadlo společnosti, které podlehlo cenzuře

Zářným příkladem takových snímků je film z roku 1967. Ten sice patří k nejslavnějším titulům takzvané československé nové vlny a zcela zásadním filmům Miloše Formana, ale dlouhá léta o něm u nás v podstatě nikdo nevěděl. Důvodem je právě fakt, že děj sice působí zdánlivě nevinně, ale mezi řádky se skrývá mnohem víc, než bychom čekali.

V podstatě celý film se odehrává kolem hasičského bálu v malém městě. Většinu času dávají pořadatelé dohromady adeptky na volbu Miss, nicméně ta skončí totálním fiaskem po tom, co jsou rozkradeny ceny a připravená tombola. Organizátoři ztrácejí kontrolu nad programem a v dobré víře se rozhodnou na chvíli zhasnout s apelem, aby se ukradené věci v tichosti vrátily zpět. To se ovšem šíleně zvrtne.

Zdánlivě se jedná o sled komických epizod, které nemají žádnou zvláštní hloubku a mnozí by tento film jistě nazvali jednoduchou komedií. Pod pečlivě poskládanými scénami se však skládá přesná a nadčasová studie lidského chování. A přesně díky tomu se tento film zhoupl z vesnické komedie do satirické tragikomedie a dodnes zůstává perfektním filmovým příkladem, který nastavuje zrcadlo společnosti. A i díky tomu putoval po své premiéře na seznam zakázaných filmů. Režim totiž nestrpěl nastavené zrcadlo nefunkčnosti a pokrytectví socialistické společnosti.

Natáčení bez herců i scénáře

Další perličkou k filmu, tentokrát z natáčení, je fakt, že hlavní ansámbl režisér Miloš Forman složil výhradně z neherců. A co víc, jedná se opravdu o lidi z řad vrchlabských hasičů a místních obyvatel. Natáčení navíc muselo probíhat po večerech, protože komparzisté chodili přes den do práce a nebyl to tedy žádný med. (Ne)herci navíc neměli k dispozici scénář, ale bylo jim pouze řečeno o co v dané scéně půjde a samotné natáčení pak vznikalo improvizací a vlastními slovy. Zároveň nikdo na place nesměl na přání kameramana nosit modrou barvu, aby film nepůsobil příliš studeně.

Za hranicemi ho ocenili

Problémy s financemi, obtížné natáčení i pozdější cenzura přispěly k tomu, že se rozmohl v zahraničí. Záhy se stal součástí obrazu o středoevropské kinematografii, která i přes náročné podmínky dokázala kritiku systému umně skrýt do každodenních banálních situací. Právem získal nominaci na Oscara za nejlepší cizojazyčný film a byť ho neproměnil, do historie české i zahraniční kinematografie se nesmazatelně zapsal. V Čechách ho před úplným zákazem stihlo vidět bezmála 750 tisíc diváků, takže nějakou stopu zanechal, nicméně znovu mohl být promítán až po převratu a v roce 2012 byl jako druhý český film digitálně restaurován a distribuován v kinech.

Hoří, má panenko je dnes takový znovu nalezený poklad. Ačkoli nemá nijak drahou výpravu a natáčení nebylo vůbec jednoduché, jeho myšlenka platí v jakékoli době ho sledujete. Přesně totiž vystihuje situace, které známe ze života a které pravděpodobně budou znát i naše děti v budoucnu, a díky tomu patří do škatulky toho nejlepšího z československé kinematografie. Když si k tomu připočteme, jak probíhalo natáčení a jak film nakonec na dlouhá léta dopadl, je to fantastický příběh o českém mistrovství i zatvrzelosti.

Zdroje: csfd.cz, cs.wikipedia.org, novinky.cz