Už po 5 minutách bylo jasné, že je zle. Nový český film je katastrofa roku 2025

Venku je počasí, které mě daleko víc než kdy dřív vybízí k tomu, abych si sedl k televizi a nikam nevycházel. Tentokrát se mi taková zábava stala skoro osudnou, jenže jsem se s tím nehodlal jen tak smířit.

Takové pochmurné dny si říkají o nějakou dobrou podívanou. Mrknul jsem proto na Netflix, jestli tam nenajdu něco zajímavého. A hle. Vyskočila na mě nová komedie, která na první pohled vypadala skvěle. Český film, téma alkoholismu, k tomu bláznivá vědecká teorie, to vypadalo slibně.

Chlast jako past

Prvních pár minut jsem sledoval pár otrávených studentů a partu kolegyň, které se chystají ve svém životě na zásadní změnu. Dialogy byly trochu nudné, ale říkal jsem si, že se to rozjede, že jen potřebují čas. Bylo na co koukat – uličky v Mikulově, ženy. Jenom humor nikde. Pořád jsem doufal, že se tak nějak rozjede i samotný děj filmu.

Jenže někde kolem desáté minuty mi po té nudě došlo ještě něco jiného. Scéna ve sborovně, debata o tom, že člověku chybí půl promile alkoholu v krvi a způsob, jakým to bylo celé natočené, mi něco připomínal. Najednou mi to došlo. Nejde o žádný originální nápad, ale o remake dánského filmu Chlast, který jsem viděl před pár lety a dodnes na něj vzpomínám jako na jednu z nejlepších věcí o stárnutí, alkoholu a lítosti. Rázem můj pohár trpělivosti přetekl.

Jakmile mi docvaklo, že je film Pod parou jen československou kopií Chlastu, měl jsem dost. Originál mám docela v živé paměti, takže se prostě nedalo dívat na to, jak se opakují ty stejné náměty a scény, jen s jinými herci, kulisami a v horším provedení. Rozhodl jsem se, že nebudu pokračovat, dokud se nepodívám na hodnocení a recenze a tím bylo rozhodnuto úplně. Po deseti minutách jsem tak usoudil, že je to ztráta času. V recenzích totiž byly i hlasy diváků, kteří původní dánský film neviděli a přesto říkali, že je to nuda.

Nemyslete si, že jsem jediný

Na ČSFD a jinde se to hemží komentáři, které přesně vystihují, co jsem cítil. Jeden divák píše, že nechápe, proč se u nás dál točí plagiáty cizích filmů a nemáme vlastní nápady. Jiný shrnuje zážitek větou: „Stopáž je zbytečně dlouhá a první hodina je nudná k uzoufání.“ Další komentuje, jak moc film tlačí na pilu v tom, že alkohol má spoustu pozitivních účinků a všechno se tváří jako velká prosecco party pro diváky v kině. Upřímně, přesně tak to na mě působilo už v začátku.

Jasně, herecké obsazení špatné není, ale na zábavný film to nestačí. Hana Vagnerová i Zuzana Bydžovská patří k tomu nejlepšímu, co tu máme, ale je vidět, že se opravdu snaží. Jenže když člověk ví, jak fantasticky zahrál Mads Mikkelsen v Chlastu, jak jednotlivé scény gradovaly a jak nenápadně, ale o to víc intenzivně, se tam ukazovalo, co závislost dokáže udělat s rodinou a sebevědomím, tak se prostě nemůže ubránit srovnání. Místo původní syrovosti tak pociťuji, že sleduji dlouhou reklamu na víno a minerálky. Nakonec to, že jsem vydržel deset minut, je vlastně úctyhodný výkon.

Uděláte lépe, když vsadíte na originál

Co mi vadilo asi nejvíc, byla snaha držet se původního snímku, ale zároveň špatné pokusy o originální scény. Nakonec tím vznikla špatná kopie, která má od toho nejhoršího trochu. Přijde mi to jako zbytečně vykonstruovaný příběh, který chce původní filmovou předlohu naprosto zbytečným způsobem přiblížit českým divákům a k tomu ženám. Jako kdyby české ženy potřebovaly takovou ptákovinu, aby se s tím dokázaly víc ztotožnit. Nebo jinak nevím, co režisér zamýšlel, když tohle vyplodil. Možná to některé ženy ocení, ale za mě, místo aby mě film vtáhl, mi jen připomněl, jak moc bych si radši pustil původní verzi.

Možná kdybych Chlast nikdy neviděl a byl bych trochu pod parou, pak bych film dokoukal a co víc, třeba by se mi i zalíbil. Pokud chcete vidět silný film o alkoholu, středním věku a hledání odvahy, pusťte si raději ten dánský.

Zdroje: csfd.cz, kinobox.cz, csfd.cz