Podivně se ohýbaly při každém jídle a lezly nám na nervy. Dnes za staré vidličky lidé inkasují i 15 tisíc

Jsme zpátky u retro sběratelských kousků. Jak však dnešní článek uvést, když jde o takovou drobnost… Třeba takto: Kdyby někdo vyhlásil soutěž o nejskromnější předmět české domácnosti za socialismu, bez konkurence by ji vyhrála vidlička. V padesátých až sedmdesátých letech mělo hodně domácností ještě vidličky hliníkové, které byly lehké a měkké. Takže se při větším tlaku ohýbaly. Stačilo trochu tužší hovězí a vidlička byla v háji.

Ovšem tenkrát měl takovou vidličku v šuplíku skoro každý. Jedlo se jimi nejen doma, ale i ve škole, ve veřejných i závodních jídelnách nebo na rekreaci ROH.

Vidlička má bouřlivou minulost: dráždila církev

Přestože vidličku každý z nás denně používá, málokdo tuší, že tato součást příboru má za sebou poměrně pohnutou historii. Možná by vydala i na dobrodružný román. Ty první se objevily už ve starověkém Egyptě a Řecku, ale k běžnému stolování se začaly používat až mnohem později. A rozhodně neměly cestu na náš stůl snadnou.

Ve středověku byla vidlička podezřelá. Církev ji totiž považovala za výstřelek, který připomínal ďáblův trojzubec. Vyrábět a používat vidličky bylo jako přivolat na oběd samotného satana. Trvalo staletí, než se z ní stal běžně používaný nástroj a ještě déle, než se dostala do českých domácností. A dnes? Dnes ji sběratelé loví s větší vášní než kdysi inkvizice hříšníky.

Socialistické vidličky: z jídelny do vitríny

Když už mluvíme o socialistických vidličkách, neměli bychom zapomínat na jejich původ. Hliníkové vidličky pomalu ustupovaly do pozadí a objevily se ocelové. Většina z nich pocházela z legendárních podniků Sandrik, Toner nebo Berndorf. Tyhle fabriky dokázaly vyrobit vidličky v duchu ArtDeco nebo v tehdy tolik populárním bruselském stylu, kterým se Československo blýsklo na výstavě v Belgii.

Jakmile jednou lidé zjistili, jaká je vidlička z ušlechtilé oceli, už nikdy jinou nechtěli. A ty hliníkáče buď vyhodili, přesunuli na chatu nebo odložili na půdu a tam zůstaly dalších třicet let.

Lovci obyčejných věcí

Jó, ty naše české půdy, ty už toho viděly… Dobře je ještě prohlédněte, protože sběratelé mají zájem skoro o všechno: hliníkové vidličky z 50.–70. let, příbory s umělohmotnými či dřevěnými rukojeťmi, hotelové vidličky s logem ROH, příborové sady z Tuzexu, vidličky ze školních jídelen, které by možná dnes prošly coby zbraň kategorie B.

Nejen starožitné vidličky, ale i tyto socialistické retro krámy se dnes sbírají a slušně se za ně platí. Máte-li ještě něco takového doma, neváhejte a své poklady sběratelům nabídněte. Pamatujte, že jejich zájem nebude trvat věčně. Sbírky budou jednou celistvé a vaše věci přijdou vniveč. A kde sběratelé loví svoje poklady? Mají své revíry na bleších trzích, aukčních portálech a sběratelských burzách. Co jim nenabídnete vy, to si seženou jinde. A vy přijdete o slušné kapesné.

Zajímá vás jeho výše?

Sada retro dezertních vidliček se třemi zuby; ocelová část TONER, ovšem střenka není ledajaká, nýbrž keramická s cibulákovým vzorem. Prodává se zhruba za 3000 Kč. Jednotlivé alpakové vidličky Art Krupp Berndorf se prodávají po 400 Kč; jedna samotná retro dezertní vidlička Facher z oceli stojí kolem 500 Kč. Retro příbory Sandrik Anticorro, neúplná sada 1500 Kč; mix 35 ks starých vidliček víc než 15000 Kč.

Proč se tento sortiment vrací na výsluní

Ne proto, že by byly staré vidličky praktické a vracely se do kuchyní. Jíst by s nimi už nikdo nechtěl ani za nic. Ale protože jsou autentické. Nesou si v sobě dobu, kdy se u stolu sedělo déle, jedlo pomaleji a nikdo nefotil oběd na Instagram. Vidlička, která se dostane do sbírky, mohla být klidně svědkem prvního rande v roce 1965 nebo sporu o poslední knedlík o deset let později.

Ač to možná zní přehnaně, tak i stará hliníková vidlička je malým kouskem české historie. Přežila dobu, kdy všechno bylo „na věčné časy“…A dnes? Možná, že právě ten váš jeden jediný kousek hledají sběratelé celé roky. A ten bývá zpravidla nejcennější.